Téma

Ondřej Bartoš: Nikdy jsem nedostal výprask za pětku z diktátu

27.09.2012 Alena Králíková 0 komentářů

V HR kavárně chceme představovat zajímavé osobnosti ze světa byznysu a nejen z něj. Vždycky však není důležité hovořit jen o tom, v čem jsou dobří a jak hodnotí svůj byznys. Někdy je důležitější cesta, kterak se dostali tam, kde se nyní nachází. Taková bude první část rozhovoru s Ondřejem Bartošem.

Ondřej Bartoš je úspěšný mladý podnikatel. Je spolumajitelem společnosti Credo Ventures a podílí se na dalších obchodních aktivitách. Zajímá se zejména o projekty, které mají blízko k informačním technologiím. Je známý také jako investor z pořadu Den D.

V první části rozhovoru se zajímáme zejména o to, jak se formovala Ondřejova osobnost, jaký na něj měla vliv rodina, jaké má hodnoty, vztah k České republice atd. Druhá část rozhovoru, kterou přinesem zhruba za dva týdny, se bude týkat již více samotnému pohledu Ondřeje na byznys.

Co dělali vaši rodiče? Jaký vliv měla rodina na to, co teď sám děláte? A jak jste se v devíti letech dostal k prodeji popcornu?

Rodina je podle mého názoru pro formování člověka velmi důležitá. Moji rodiče se pohybují velmi daleko od businessu a nikdy jej ani nedělali – zcela přirozeně z toho důvodu, že tady byl socialismus, který vzýval úplně jiné zásady než zákony trhu a tržních mechanismů. Ale já si myslím, že nemožnost podnikání pro ně byla vlastně dobře, protože ani jeden z nich, jak se pak ukázalo v době, kdy se trh otevřel, k tomu nemá žádné vlohy.

Můj otec je umělecky založený. Vystudoval herectví a divadelní režii na DAMU. Celý život působil v divadle coby režisér a herec. Začínal v oblastních divadlech v Plzni a Karlových Varech. Nakonec se dostal do Prahy, kde byl ve stálém angažmá. Teď je v důchodu, ale umělecké pudy ho neopustily, takže píše knihy, ale protože je absolutně nepraktický a nekomerčně založený, tak píše do šuplíku.

A jediné dvě knihy, které mu vyšly po revoluci, tedy ve volném trhu, jsem mu vydal já. Ani nevím, jak mě to napadlo, muselo to asi napadnout maminku nebo manželku nebo někoho jiného. Ale k 75. narozeninám jsem dal tátovi vydání knihy. Na ty narozeniny jsem mu přinesl přebal té knihy. A pak jsem mu vydal ještě jednu a pravděpodobně to tak bude pokračovat. Prodají se jich stovky, což samozřejmě nezaplatí ani tisk, ale on z toho má radost.

A maminka byla učitelka v mateřské školce a pak pracovala na úřadě. Takže ani jeden nemá k businessu blízko. Jsou jim blízké myšlenky individualismu, že člověk coby individuum má možnost dokázat spoustu věcí nebo jich hodně změnit, ale nikdy se to nepřeklopilo do toho businessu.

Takže kde se ve mně v devíti nebo deseti letech vzala touha prodávat popcorn, přesně nevím. Nicméně tak, jak to tehdy bylo obvyklé, byla Jugoslávie v polovině 80. let daleko barevnější než Československo a měli tam mnohem víc věcí. Třeba časopisy s Tomem a Jerrym anebo takovou sadu vojáků s helmou a pistolí, a já jsem všechny ty věci hrozně chtěl. Ale naši mi pořád říkali, že na to nemáme peníze. Teď je těžko představitelné, že tehdy měl každý na dovolenou jen omezenou sumu peněz, které si musel vyměnit ve Státní bance Československé, a neměl nic víc. A když jsem ty hezké věci tak moc chtěl, objevil se tam najednou bosenský Srb, který tam měl popcornový stánek, a já jsem se s ním zásluhou rodičů spřátelil. A pak to nějak vyplynulo.

Při vzdělávání v České republice mi chybí, že u dětí není budováno sebevědomí ve smyslu „můžeš cokoli, jsi dobrej, jedeš, frčíš“ a tak dál. Což třeba funguje v Americe, byť to spousta lidí nemá ráda. Z vašeho vyprávění si myslím, že jste měl skvělé zázemí a cítil jste, že maminka a tatínek řeknou: „Ondřejku, běž prodávat popcorn a my si jej tam za tebou budeme chodit kupovat.“

Já jsem nikdy nechápal, proč se moji spolužáci báli jít s pětkou domů, schovávali se nebo dokonce utekli z domova a nešli zpátky. Nikdy jsem nezažil, že bych dostal výprask nebo „kartáč“ za to, že jsem měl pětku z diktátu. Táta i máma vždycky řekli: „Tak se to prostě nepovedlo, to je jedno“. Takže je pravda, že to sebevědomí spíš posilovali, nijak se mě nesnažili ubíjet. Nikdy jsem neměl nařízeno, že každou sobotu odpoledne musím luxovat celý byt. To jsou klasické techniky, jak v tom malém člověku ubít jeho svobodnou vůli a trošičku mu srazit hřebínek. Je pravda, že to jsem nikdy nezažil.

V čem to podle vás bylo, že smýšlení vašich rodičů byli oproti většině natolik rozdílné? Protože já si pamatuju, že jsem taky zažil ten „kartáč“, tak jsem se bál chodit s pětkou domů. Mně to teď ale pomáhá při výchově, takže to svým dětem nedělám...

Fakt jo? Tak to se zpětně omlouvám. Ale je to dobrá otázka. Těžko říct, v čem to je. To není nic proti vašim rodičům, ale moji rodiče jsou strašně hodní.

Jací byli vaši rodiče? Snažím se najít nějaký rozdílný kontext. Zřejmě musel být jiný kontext vašich rodičů a mých. Nehrálo třeba velkou roli umělecké založení vašeho tatínka? Protože umění je určitá forma svobody. Kdo byl ve vaší rodině dominantnější? Od koho máte ty hodnoty, které si pak do života nesete s sebou?

Domnívám se, že hodnoty mám od obou. Předpokládám, že jejich hodnoty jsou relativně sladěné, jinak by spolu nevydrželi tak dlouho a nebrali by se. Hlavou rodiny byl bezesporu tatínek, ale víc času, zvlášť coby dítě, jsem trávil s maminkou. Protože táta pracoval a pracoval i po večerech, to je nevýhoda toho divadla. Jedním z faktorů mohlo být, že můj tatínek je o hodně starší než moje maminka. Narodil jsem se v jeho 42 letech, to znamená, že už byl trošku vyzrálejší. Měl vetší životní zkušenost, už se tak rychle nerozčílil.

To znamená, že už udělal pár chyb a smířil se s nimi?

Když máte dítě ve dvaceti, tak samozřejmě vypěníte rychleji nebo děláte ukvapenější rozhodnutí. Můj tatínek byl už zkušený muž. A pro maminku, přestože byla mladší, tatínek nebyl jenom manželem, ale i mentorem. Takže to by mohl být ten faktor, kromě toho, že byli zaplaťpánbůh osvícení a nikdy neměli pocit, že musí ohýbat proutek, dokud je mladý. Já jsem měl ve výchově spíš svobodu, ale nikoli anarchii. Taky jsem si musel uklízet svůj pokoj. Ale nikdy jsem neměl výchovu typu „zrovna teď hned půjdeš a vytřeš celej byt“.

Jaké hodnoty jste si tedy odnesl z rodiny a provázejí vás celý život?

To, co mi bezesporu rodiče vštípili, je síla jednotlivce a to, že jednotlivec je pánem svého osudu a může změnit v zásadě cokoliv. Určitě mi vštípili to, že by se člověk neměl vzdávat, protože jakkoli mě nikdy nenutili a tělesně netrestali, tak se mi snažili vysvětlovat, proč má člověk dodělat to, co začíná. Taky mi vštípili poctivost. Já jsem měl docela dlouho oblíbené masarykovské motto: Nebát se a nekrást. Vyznívá to malinko jako klišé, ale já tomu pořád hluboce věřím a teď to chápu ještě daleko lépe, než když jsem byl mladší. Třeba v kontextu současné politiky a businessu jsem hluboce přesvědčen, na rozdíl od mnoha svých známých a přátel, že podnikat se dá poctivě a není nutné korumpovat, krást, neplatit daně a tak dále. Takže já možná jako „pako“ platím daně a nekorumpuju, nikdy jsem nedal úplatek. Takže ještě za tyhle hodnoty jsem rodičům vděčný.

A nesmím zapomenout na svobodu. Můj tatínek hrozně těžce nesl komunismus. A to natolik těžce, že byl dvakrát tenoučký vlásek od emigrace, ale nikdy to neudělal, protože měl tak rád Česko, svou rodnou zemi, kterou prostě nedokázal opustit. Kromě toho coby umělec by to měl komplikované, kdyby odešel kamkoli jinam. Od něj asi budu mít vztah k tomu být svobodný, dělat to, co chci.

Líbí se mi ten pevný vztah k Česku. Předpokládám, že fungujete globálně, a čistě teoreticky, kdybyste se rozhodl, tak můžete žít v kterékoli části světa. Je ve vás tedy díky tatínkovi kus patriotismus, že zůstáváte tady a platíte daně v České republice?

To víte, že jsem patriot a mám dobrý pocit, když se zemi něco podaří. Ale tak silně jako tatínek to necítím a dokázal bych žít jinde. A mám pocit, že to v nějaké fázi mého života pravděpodobně nastane.

A kde jinde mimo Českou republiku by vás bavilo žít a pracovat?

Zatím trávím drtivou většinu času v Česku. Upřímně řečeno, spíš než bych byl patriot, mám v Česku tu kompetitivní výhodu, protože český trh je něco, co znám, a mám zde ty správné kontakty. Takže pro mě je snazší dělat business v Česku. Nicméně strašně se mi líbí Velká Británie. Londýn je úžasné město a také jsem amerikanofil, takže mám rád Spojené státy, jak západní, tak východní pobřeží. Na západním pobřeží Kalifornii, San Francisko, okolo něj pověstné Sillicon Valley, Bay Areu, na východě Boston nebo New York. To jsou prostě krásná místa.

To je odvážné říct v dnešní době, že jste amerikanofil.

Ano, jistě. To není populární. V Evropě je teď oblíbenější nemít Ameriku rád.

Co vás na Spojených státech přitahuje? Proč jste amerikanofil?

Mně se hrozně líbí, že americká populace, tak jak ji známe dnes, je z většiny tvořena genofondem lidí, kteří opustili skomírající Evropu, měli odvahu a chtěli vzít život do svých rukou a začít úplně znova. Byli to ti nejdobrodružnější a nejodvážnější lidé. A já mám pocit, že je to tam hrozně poznat. Jednak je Amerika tou nejpodnikavější zemí na planetě – přesto, že jsem viděl žebříčky, ve kterých ji občas někdo přeskočí, tu Austrálie nebo Nový Zéland, ale já těm žebříčkům nevěřím. Protože v nich jednoznačně vládne Amerika. Amerika to má opravdu v genech a ve svém poslání. Každý Američan rozumí tomu, co je podnikání, většina z nich by podnikat chtěla a strašně velká část podniká. Takže člověk, kterého baví svobodné podnikání a tvorba hodnoty z nuly, Amerikou ani nemůže pohrdat.

Momentálně se ve světě říká, že americké hodnoty jsou pseudohodnotami. Zřejmě vzhledem k tomu, jak tam odstartovala krize – dění na Wall Street, spousta věcí nahoře je jinak než dole… A zároveň panuje názor, že kapitalismus skončí na nadprodukci, na zbytečném spotřebovávání a vyrábění věcí, které už nikdo nebude chtít kupovat a ani na ně asi nikdo nebude mít. A Amerika je typickým představitelem konzumní společnosti. Jaký na to máte názor?

Já jsem příznivcem neviditelné ruky trhu, kterou trošku znepopulárnil Václav Klaus nadměrným používáním v ne úplně šťastném kontextu. Ale já strašně věřím na mechanismy volného trhu. A nevěřím tomu, že může volný trh zabít něco jako vyrábění věcí, které nikdo nechce, nebo nadspotřeba. Věřím tomu, že ty dvě základní síly – poptávka a nabídka – v nějakém rozumně krátkém horizontu vždycky ten trh srovnávají. Rozhodně si nemyslím, že by kapitalismus, tak jak já mu rozumím, vedl k té krizi, kterou jsme viděli posledních pár let. Já si naopak myslím, a diskutoval jsem o tom i s mnoha sociálnědemokraticky smýšlejícími lidmi, že k té krizi vedou špatné věci na trhu − typu státní zásahy, regulace, omezení, zdaňování, dotace. Podle mého ve finále vedou takové věci k něčemu, jako je krize. Ta poslední, která odstartovala v roce 2008, začala jako hypoteční a realitní krize. A k tomu podle mě jednoznačně vedly státní zásahy, omezení a regulace.

Čím dál víc se mi potvrzuje, že to není krize ekonomická, ale krize morální. Lidé si neberou servítky a někoho klidně okradou tak, že mu nacpou hypotéku, a přitom vědí, že ji nedokáže splatit. Což bylo vlastně odstartováním toho problému.

Ne, odstartováním toho problému bylo, že se stát rozhodl zřídit tyhle „hypotékové kolosy“, které budou dotovat hypotéky a jejich KPI bude počet prodaných hypoték. A tohle pak ve finále vedlo k tomu, že prodejci hypoték prostě museli prodávat, tak to prodali třeba i nezaměstnanému černochovi v Alabamě. Podle mě jsou za tím právě ony zmiňované státní zásahy.

Ono to s tím asi trošku souvisí. Když se podíváte na to, kam se podobné problémy hrnou, jak se objevují různé skandály, tak zjistíte, že se v podstatě pohybují na úrovni státu. Vezměme si třeba již zmiňovanou Británii – je to království, ale má pochopitelně taky své skandály. Jenže pořád je tam ta gloriola království. Když se na to zeptáte Brita, tak vám řekne: jasně, královna je pro nás nejvíc. Většina lidí to bere jako nějakou jejich přidanou hodnotu. U nás potom, co se to všechno už dva roky postupně odkrývá, vlastně zjistíte, že se lidé na nic neohlížejí a morálka tam vlastně vůbec není. A pak už nevěříte žádnému kroku, který ten stát udělá.

Myslím, že to, co říkáte, je hluboká pravda. Je tam ještě mnoho rovin, ale o tom bychom si mohli dlouho povídat… Počínaje krizí morálky v tom našem českém prostoru až po krizi morálky z pohledu globálního. Do té globální bych se asi opravdu – vzhledem k času, který máme – nerad pouštěl. Ale krizi morálky v českém prostoru vidím zcela jednoznačně. Odráží se pak v tom, že je korupce prolezlá nejen v politice, ale je všude. Musíte dávat úplatky doktorům. Musíte dávat nesmyslné úplatky úředníkům. Ono to opravdu není tak, že politici kradou. Ale je tady hrozně veliké procento ostatních lidí – naše populace prostě krade a uplácí. Chce nefér výhodu na úkor ostatních. Když se třeba podíváte na rakouské hory versus Špindl, tak vidíte, že ve Špindlu se daleko více předbíhá. To jakoby předznamenává vzorec uvažování lidí, které nezajímají ti ostatní lidé. Oni je prostě předběhnou. Protože oni chtějí tu výhodu pro sebe. Ti ostatní jsou jim úplně lhostejní.

To je opačný příklad individualismu, než o kterém jste mluvil vy...

To není individualismus, to je prostě podvádění. Je to překračování společenských norem, které tady nejsou nějakých dvacet let, ale formulují se stovky let. A z tohoto pohledu naprosto chápu, a tak trochu sdílím tu úctu ke království. Protože to také stojí na nějakých morálních a jiných principech, které jsou zkrátka dané, a nediskutuje se o nich. Což má určitou výhodu. V českém prostoru je krize morálky − nemůžu si pomoct a vím, jak moc to může znít jako klišé – je prostě způsobená těmi komunisty. Tím, že padesát let tady spousta pravidel neplatila. Nejenom že neplatila, ale byla cíleně vymycována. Takže není divu, že nám nestačí dvaadvacet nebo třiadvacet let k tomu, abychom se úplně oklepali. Kromě toho ta zkažená generace prostě vychovává tu další generaci. Takže než se tohle všechno narovná, tak to pravděpodobně ani já nezažiji úplně. Chtěl bych věřit a pěvně věřím, že se to nezhoršuje, ale zlepšuje. Možná, že konkrétně v té politice to tak ale není, protože tam se teď lidé bez morálky stahují a koncentrují…

Třeba tam probíhá homeopatický proces uzdravování… :)

To je tak strašný eufemismus, že bych ho snad ani nepoužil. Do politiky se stahují ti největší špinavci ze společnosti. Jinak si ale myslím, že to ve zbytku společnosti jde spíše pozitivním směrem.

Kdy jste se poprvé rozhodl podpořit partu lidí a jejich projekt jako investor?

Řekl bych, že někdy okolo roku 2001.

To znamená, že spolu mluvíme jedenáct let poté. Zajímalo by mě, jakým způsobem se změnili lidé, kteří za vámi chodili dříve a teď. Vnímáte nějaký rozdíl?

Určitě se to změnilo drasticky. Před těmi jedenácti lety to většinou nebylo tak cílené a vykalkulované. Šlo spíše o náhody. Vy na jedné straně potřebujete peníze, na druhé straně mi řekněte, na co je potřebujete, a možná, že se domluvíme. Což bylo dané tím, že venture investování nebo business angel byly neznámé pojmy. Teď daleko víc lidí ví, o co jde. Takže jich mnohem víc přichází naprosto cíleně, znají tuhle terminologii a mechanismy a jsou daleko připravenější. S tím může souviset i to, že se objevuje větší počet uměle a cíleně vytvořených projektů, startupů, které ti lidé vytvoří, protože je to sexy. Teď se o startupech hodně mluví a dělat je znamená být hodně cool. Tak si mnozí řeknou, že nějaký startup udělají, přestože moc nevědí, co s tím pak dál. Jdou do toho jen proto, že chtějí být jeho součástí. Je to trochu daň za ten humbuk, co kolem startupů je.

Nicméně na druhou stranu, spousta z těch, kteří opravdu chtějí měnit svět a chtějí dokázat skvělé věci, jsou také připravenější a mají daleko více podpůrných mechanismů a komunitu okolo sebe. Takže je větší šance, že se jim to povede. Má to tedy jak důsledky negativní, tak i pozitivní.

Druhou část rozhovoru přineseme během příštích dnů.