Jan Libich: Role neúspěchu v ekonomii

O rozhovor na téma „role neúspěchu v ekonomii” jsem požádal Jana Libicha. Jan je ekonom, který propagaci a zpřístupnění ekonomie laické veřejnosti bere jako součást své profese. Přednáší na La Trobe univerzitě v Melbourn, kde byl studenty několikrát zvolen nejlepším přednášejícím roku a získal ocenění australské vlády za pedagogickou činnost. Současně působí na VŠB-Technické univerzitě v Ostravě. Zaměřuje se na měnovou a fiskální politiku, demografický vývoj, ekonomii sportu a také teorii her. V roce 2012 mu byl nadačním fondem Neuron pro podporu vědy udělen grant pro výzkum ekonomických dopadů stárnutí populace. Jan je zástupcem českých ekonomů, kteří se prosadili ve světě. Se svými přednáškami vystoupil také na půdě Mezinárodního měnového fondu, Evropské centrální banky či amerického Fedu. Jeho videorozhovory s ekonomy, centrálními bankéři a politiky jsou k vidění na www.youtube.com/user/JanLibich1.

Jaká jsou synonyma slova neúspěch pro ekonoma?
Napadá mě ekonom Joseph Schumpeter, který jako první použil termín kreativní destrukce, když mluvil o kapitalismu a mechanismech, které tam fungují. Myslel tím konkurenční prostředí, ve kterém úspěšné inovující firmy de facto způsobují zánik ostatních firem a výrobků. Tento neustálý koloběh destrukce může být synonymem neúspěchu. Ale na druhou stranu přináší vyšší úroveň výrobků a služeb a současně motivaci k dalšímu zlepšení. A to hlavně těmi, kteří byli v této hře momentálně neúspěšní. Otázkou však je, jestli se z toho neúspěchu poučí a dokáží nabídnout výrobek či službu, jež lépe uspokojí představy zákazníků.

Úspěch a neúspěch se v ekonomii tradičně měří ukazateli a tím nejznámějším je hrubý domácí produkt – HDP. Jaká je jeho role a vypovídací schopnost v dnešní době? 
Ekonomy je koncept HDP vnímán různě, kritické hlasy zaznívají už od jeho zavedení. Existuje nádherný citát Boba Kennedyho z roku 1968 o tom, že HDP „… nezahrnuje krásu naší poezie ani sílu našich manželství… neměří ani náš smysl pro humor, ani naši odvahu… Ale počítá zničení našich lesů a ztrátu našeho přírodního bohatství…“ Přestože měl Kennedy naprostou pravdu a musíme tyto limitace konceptu HDP brát v úvahu, výzkumy ukazují, že zaměření HDP na objektivní měřitelné hodnoty je menší problém, než by se zdálo. Když se podíváte na alternativní indikátory, jako jsou Human Development Index či Genuine Progress Indicator, tak jsou s HDP výrazně pozitivně korelované. Co je ale důležitější – když dáte do souvislosti HDP na osobu a spokojenost lidí, vyjde vám velmi silná pozitivní závislost. Ukazuje to následující graf, kde je tato závislost zřejmá jak napříč zeměmi, tak v rámci jednotlivých zemí (těch, kde má čárka rostoucí sklon).

Ta závislost samozřejmě neplatí úplně přesně pro všechny země. Jsou země, kde jsou lidé spokojení více nebo naopak méně, než by předpovídalo jejich HDP na osobu (v grafu je přepočteno podle kupní síly, aby bylo porovnatelné). Například Bulhaři by podle HDP měli být mnohem spokojenější než Afghánci a také o trochu šťastnější než Brazilci, ale jsou méně spokojení. Podobná pozitivní závislost existuje, když vezmeme jiný ukazatel spokojenosti, např. kolikrát se lidé za den zasmějí či míru jejich optimismu ohledně budoucnosti.

Kromě odchylek u jednotlivých zemí existují nějaké výraznější výjimky?
Ano, ta pozitivní závislost se částečně vytratí u těch nejbohatších zemí, což je vidět v našem grafu. Když se zaměříme na země s HDP na osobu přes 25 tisíc dolarů, další zvyšování HDP u nich často nevede k růstu spokojenosti. Takže abych to shrnul, neměli bychom HDP brát jako svatý grál a všechno mu podřizovat, o což se často snaží politici. Ale na druhou stranu je to pořád nejobjektivnější indikátor životní úrovně, na těch alternativních se lidé neshodnou. 

Jaká je souvislost mezi neúspěchem a cykly v ekonomickém vývoji, případně mezi krizemi?
Někde jsem četl, že v psané čínštině se slovo krize skládá ze dvou znaků – nebezpečí a příležitost. Tedy každý „neúspěch“ ekonomiky má v sobě semínko změny k lepšímu. A je jen na lidech, jestli si toho semínka všimnou a budou o ně správně pečovat, aby vyklíčilo.

Mě fascinuje, že se v čase, kdy prožíváme neúspěch, v ekonomice například recesi, děje něco, čehož důsledkem je, že se to otočí.
Z filozofie Hérakleita, jež se zabývala protiklady, vyplývá, že bez neúspěchu bychom nebyli ani schopni vynést hodnotový soud, že něco je úspěch. Stejně jako kdyby nebylo studené, tak bychom o něčem nemohli říct, že je to teplé, všechno by mělo jen neutrální konotaci. V souladu s Hérakleitovou filozofií věřím, že důležitým úkolem ekonomů je analyzovat, jak se můžeme z minulých ekonomických trendů poučit. A sdělovat svá zjištění politikům i široké veřejnosti, o což se snažím například v rubrice v Hospodářských novin zvané Ekonomix Jana Libicha. Co se týká nedávné finanční krize a případných poučení z ní, mé shrnutí je možno nalézt v Australské edici Principů ekonomie od Harvardského ekonoma Grega Mankiwa, jejíž jsem spoluautorem. Bohužel u většiny témat tam konstatuji, že to zatím nevypadá, že bychom se z krize dostatečně poučili, a to se týká jak obyčejných lidí, tak politiků. 

Znamená to tedy, že aby měl neúspěch v dnešní době šanci přinést to pozitivní, tak musí být v kontextu ekonomiky stále hlubší a hlubší?
Mohlo by tomu tak být. Jeden z důvodů, proč bychom mohli potřebovat stále hlubší krizi, je v tom, že lidé méně přebírají osobní zodpovědnost za své chování. Pokud například člověk před sto lety neměl práci, chápal to jako svoji zodpovědnost a snažil se to aktivně změnit. V současnosti je časté, že viníme politiky či tržní systém jako takový a spoléháme se na to, že nám úřad práce zaměstnání najde. Takové zříkání se odpovědnosti nám pak brání uvědomit si, že za osobní neúspěch či celospolečenskou krizi částečně může naše jednání, například krátkozrakost vedoucí k přílišnému zadlužování. A to nám zase brání změnit naše chování. 

Neúspěch a riziko neúspěchu mají vliv na rozhodování. Jak jsou tyto vztahy v ekonomii definovány?
Mnoho ekonomů se zabývá averzí lidí k riziku a k tomu, jak tato averze ovlivňuje jejich kroky. Aby se ekonomika dále rozvíjela, potřebujete, aby lidé investovali do vzdělání a pak na základě dosažených znalostí přicházeli s nápady a inovacemi. Vymýšlet něco nového je ale riskantní investice v tom smyslu, že její výsledek je nejistý. Když však nebudou lidé podstupovat tahle rizika, tak nebude docházet k technologickému pokroku a ekonomiku čeká pomalý úpadek. Ekonomický růst a zvyšování prosperity, na které jsou lidé zvyklí, by bez ochoty riskovat neúspěch nenastaly. Při této příležitosti je vhodné zmínit, že ekonomický růst (v odkazu najdete článek, který se tématem více zabývá) je poměrně novodobý fenomén, nastartovaný až v období industriální revoluce přibližně před 250 lety. Když se podíváte na data od počátku letopočtu, tak příjem průměrného člověka se do poloviny osmnáctého století prakticky nezměnil. Lidé ve středověku byli v průměru stejně majetní, tedy spíš nemajetní, jako lidé za Krista. A ochota více riskovat měla, zdá se, podstatný vliv na odstartování industriální revoluce a ekonomického růstu.

Ve které fázi je větší averze k riziku – ve fázi recese, nebo ve fázi růstu?
Když se ekonomice daří dobře, tak panuje optimismus a myšlení na riziko jde stranou. Naproti tomu v současném útlumu, kdy by tento přístup ekonomika potřebovala, se lidé obávají, spoří a snaží se oddlužit. A to paradoxně sráží ekonomiku dolů – říká se tomu paradox šetrnosti. Takže naše averze k riziku se mění opačně, než bychom potřebovali pro snížení kolísavosti ekonomiky. Vedle averze k riziku je ještě velmi zajímavý fenomén averze ke ztrátě. Studie ukazují, že pro většinou většinu lidí má fakt, že něco ztratíte, větší negativní váhu, než je pozitivní váha toho, když totéž získáte. Když tedy ztratíte 1 000 Kč a o minutku později jiných 1 000 Kč najdete na ulici, tak pro většinu lidí bude celkový užitek nižší než na začátku, i když jsou na tom fakticky stejně. 

Myslím si, že v době recese musí existovat bod, ve kterém se něco stane a firmy i lidé začnou více riskovat a realizovat změny. Tím nastartují oživení. A k těm základním změnám dochází ještě v době recese.
Může to tak být, ale nemusí; záleží na tom, jaké je vaše vysvětlení ekonomických cyklů. Představte si ekonomiku jako pružinu. Když ji roztáhnete, tak zvětšíte její délku, což je stejné, jako když v ekonomické expanzi ekonomika produkuje nad potenciálním produktem a přehřívá se. Když naopak na pružinu zatlačíte, tak ji zkrátíte, což představuje ekonomický útlum, recesi. V tomto „neo-klasickém“ pojetí má ekonomika tendenci k vlastnímu „sebe-napravení“ když pominou příčiny útlumu, stejně jako když přestanete stlačovat pružinu a ona se natáhne na svou přirozenou délku. Nemusí tam tedy být nějaký bod zvratu, prostě se přizpůsobí mzdy, ceny výrobků i ceny aktiv, což přivede trhy do rovnováhy. Dám příklad. Při recesi klesá poptávka po akciích. Tím klesá jejich cena a ony se dostávají do stavu, kdy jsou velmi levné a atraktivní pro investory. Firmy pak vidí, že jim roste cena akcií a mají lepší přístup k úvěrům. A proto rozjíždějí nové investice, nabírají pracovníky, ti zase mají více peněz a jejich spotřeba zvýší v ekonomice tržby a tento koloběh dále pokračuje. S alternativním pohledem na ekonomické cykly to ale může být jinak. Keynesiánští ekonomové se domnívají, že se ekonomika někdy nedokáže napravit sama a může zůstat v útlumu hodně dlouho. Proto tvrdí, že je nutné tento stav proaktivně zvrátit pomocí uvolněné měnové a fiskální politiky, které pomohou do ekonomiky ten chybějící optimismus nalít a nastartovat ji.

Jak jsme se podle ekonomů poučili z krize, kterou jsme si prožili? Budeme příště dělat věci jinak?
Dlouhodobý pohled na budoucnost je předmětem mnoha studií a neexistuje zde shoda. Liší se to od názoru, že všechno bude dobré a vše se vrátí do kolejí 3% ročního růstu, až po názor, že se růst možná navždy zastaví. V tomto pesimistickém táboře je například americký ekonom Bob Gordon, který uvádí argumenty pro tvrzení, že těch 250 let ekonomického růstu a technologického pokroku bude jedinečná epizoda, jakási anomálie. Tvrdí, že současné inovace už nejsou tak prospěšné jako ty dřívější. V porovnání se zavedením železnice, pitné vody do domácnosti či kanalizace vidí současné inovace jako méně přelomové, s nižší přidanou hodnotou. Budoucí růst se podle něj zastaví i kvůli dalším faktorům, jako je demografický trend stárnoucí populace či globální oteplování.
Někdo asi podotkne, že zastavení ekonomického růstu nemusí vadit, že nepotřebujeme vydělávat a spotřebovávat stále více a více. Za sebe souhlasím. Ale mnoho lidí to takto nevnímá, a pokud jim nevzroste reálná mzda, tak to vidí jako prohru, ponížení. 

Z toho mi vychází, že ve společnosti i na úrovni jednotlivce stále platí základní nastavení, že úspěch = růst a neúspěch je pokles. Co považují za úspěch či neúspěch studenti ekonomie, za čím oni jdou?
Pro mnohé lidi je zásadní to, jak je vidí ti druzí, v ekonomické hantýrce jejich „status“. Lze to vidět na následujícím experimentu, který dělám se studenty v Česku i v Austrálii. Nabídnu jim dvě ekonomiky, které se liší pouze mzdami, jinak jsou identické. V první by vydělávali měsíčně 25 tisíc Kč a tato částka je i střední mzdou (tedy mzdou průměrného zaměstnance, nikoli průměrnou mzdou). Ve druhé ekonomice by vydělávali 35 tisíc Kč, ale střední mzda je v ní 40 tisíc Kč. Co myslíte, že si vyberou? V té druhé ekonomice jste na tom objektivně finančně lépe, máte o deset tisíc víc, váš příjem je však „podprůměrný“. Přijde mi proto smutné, že si velká část studentů vybere tu první variantu. Status je pro některé z nás tak důležitý, že raději obětujeme velkou část svého příjmu, v tomto případě 40 %, jenom abychom v hierarchii nespadli pod průměr.

Říkáte tedy, že pro pocit osobního úspěchu je zásadní porovnání se sousedy, s prostředím, ve kterém se pohybujeme?  
Asi tomu tak bylo od pradávna, vždyť i podle Darwina máme v sobě evoluční boj o přežití. Ale myslím si, že v současné době prosperity můžeme tento postoj vědomě změnit. Osobně nechci fungovat tak, že mé sebehodnocení je výrazně ovlivněno výsledky mých kolegů a přátel. Vzájemné porovnávání vede jen ke krysím závodům, ze kterých jsou všichni uhonění a nespokojení. Závodům, ve kterých se nezaměřujeme na to, co se nám podařilo, ale na to, čeho všeho jsme ještě nedosáhli, co bychom mohli mít, a nemáme.

Nevrátili jsme se obloukem k tématu zodpovědnosti? Já si myslím, že s tématem neúspěchu souvisí také schopnost nést a unést zodpovědnost za sebe, včetně zodpovědnosti za nějaký neúspěch, protože to dává šanci něco s tím udělat. 
Ano, zodpovědnost a naše vnímání úspěchu a neúspěchu přímo souvisí s tím, jak nastavíme naše očekávání. V okamžiku, kdy očekávání nastavíme příliš vysoko, pociťujeme neúspěch, i když jsme extrémně výkonní. Jako otec dvou malých dětí intenzivně vnímám, že je třeba odmalička věnovat těmto věcem pozornost. V současné mediálně přesycené době je pro děti i dospělé těžší vyvarovat se přehnaných očekávání. Ale i zde je v problému uložen zárodek jeho řešení, protože internet nabízí mnoho příkladů inspirativních lidí, kterým se daří myslet jinak. Z Čechů bych zmínil například herce Jaroslava Duška. 

Tady náš rozhovor končí. Otevřeli jsme spoustu témat a každé by si zasloužilo další otázky a odpovědi. Honza se ukázal být velmi komplexním ekonomem, který se snaží o srozumitelný výklad dění kolem nás. A k tomuto výkladu je mu ekonomie jazykem. Ekonomie je také jazykem mnoha vrcholových manažerů a pro každého HR profesionála bude užitečné připojit se k tomuto jazyku a získat témata k rozhovoru. Věřte mi, že těmito tématy při setkání se svými CxO nikdy neuděláte chybu. Pokud něčemu z toho, o čem jsme mluvili, nerozumíte, nezoufejte, využijte vložených odkazů, najděte si významy slov a zkoumejte, v čem a proč může být ekonomie vzrušující a užitečná. Děkuji.

Martin Hudeček

Systemický kouč, jednatel a manažer v ORBITu, konzultant, podnikatel a pedagog.

 

• V kanceláři nic nevymyslíš
• Pod hladinu
• A kdo to zaplatí?

Moje další články