Téma

A co kdybych vám řekla pravdu? „Šéfe, jste vůl.”

16.02.2016 Barbora Záňová (Nesládková) 3 komentářů

Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Od mala jsou nám podobná rčení doslova vtloukána do hlavy. Jsme automaticky naprogramovaní na minimálně 50% lež. Případně hodně zaobalenou a zkreslenou pravdu, což je vlastně téměř lež. V nejhorší možné variantě se nevyjadřujeme vůbec. Snažíme se přetvařovat, abychom vypadali, jako že s tím souhlasíme, i když si myslíme něco jiného.

A takhle si tady žijeme. Někdo je spokojený, že pravdu neslyší, a jiný zase, že ji nemusí vyslovit. Ale dokážete si představit, že byste měli říkat pouze pravdu? Že vám nic jiného nezbývá, nic jiného vám jazyk nedovolí? A když budete chtít zalhat, prostě to z vás vypadne popravdě a bez přetvářky.

Ten pocit, když vás někdo nebo něco štve! Například v práci – snad tisíckrát se přistihnete, jak si představujete scénku, v níž byste něco udělali nebo řekli tak, jak to cítíte. Mohli bychom tak fungovat a žilo by se nám lépe?

Jen si představte…

Třídíte životopisy a zamítáte ty neúspěšné, ale už jinou formou, takovou, jaká vás zrovna napadne a psychicky vyloženě uspokojí: „Vážený uchazeči, vůbec nechápu, proč jste nám zasílal svůj životopis, když kvalifikačně absolutně nesplňujete námi uvedené požadavky. Budeme Vám vděčni, když si příště pořádně přečtete inzerát, a ušetříte nám tím čas, který můžeme věnovat jiné aktivitě. A máme pro Vás jednu dobrou radu: zjistěte si, jak má vypadat strukturovaný životopis. Přejeme Vám krásný a úspěšný den."

Jste na pohovoru s uchazečem a už po pěti minutách víte, že to není pravé ořechové. Nezapadá vám do týmu, válí se po židli, kouká do stolu, na otevřenou otázku vyloudí nějaký zvuk. Teď, aby to vypadalo profesionálně, se mu budete snažit věnovat svých dvacet minut života a na konci zalžete, že děkujete za rozhovor. Nebo mu řeknete pravdu. „Díky, že jste dorazil, ale tohle by fakt nešlo. Než půjdete příště na pohovor, koukejte si vzít košili nebo alespoň triko namísto tílka. Možná by vám neuškodilo nechat se ostříhat. Neseďte tu jako doma u televize, už vám chybí jenom ruka v kalhotách. A proboha, co mají znamenat ty zvuky, které vydáváte? To je odpověď, nebo vábení nějaké samičky?"

Sepisujete záznam o úrazu pro inspektorát práce, ale už si nemusíte vymýšlet žádná klišé. Napíšete, co se doopravdy stalo. „Zaměstnanci se při údajně těžkém pracovním dni snažili trochu odreagovat. Proto pořádali závody na čas na elektrických vozících. Souboj byl velmi vyrovnaný. Tedy až do té doby, než jeden z kolegů dostal v zatáčce před areálem smyk na olejové skvrně a vozík ho vymrštil na beton. Proto má zlomenou ruku a nohu."

Jste na konci hodnoticího pohovoru se zaměstnancem a položíte poslední otázku: „Za jakých okolností by se vám pracovalo opravdu skvěle?" Zaměstnanec v klidu odpoví: „Zvyšte mi okamžitě plat o 15 %, ocením, když budu moct pracovat pouze 6 hodin denně, navyšte mi stravenky na 100 Kč, kupte nový kávovar a taky chci hrníček se svým jménem, vymyslete nějaký nový benefit, neříkejte mi, co mám a nemám dělat, a hlavně mi už nikdy nedávejte tyhle otravný otázky."

Jste na koberečku u svého šéfa, který se – jak to tak někdy bývá – snaží své špatné rozhodnutí hodit přímo na vás. A když se pak zeptá, co mu na to řeknete, odpovíte prostě: „Šéfe, vy jste vůl…"

Takže mohli bychom takhle fungovat a žít?

Předpokládám, že já osobně bych už byla s velkou pravděpodobností nezaměstnaná a nejspíš i vyřazena z registru úřadu práce, protože bych se neubránila vyslovení nějaké té hezké pravdy na konto státních zaměstnanců.

Vraťme se tedy do úplně normálního, částečně ulhaného světa a zasmějme se nad pohádkou, co by bylo, kdyby…

Jo, a kdyby se náhodou někdo nechal inspirovat, tak mám jedno doporučení: „Řekni pravdu – a pak rychle utíkej!"

Foto Flickr user Jordan Jordyn