Téma

Generace: Souboj, nebo spolupráce?

04.04.2016 Lucie Luňáčková 1 komentářů

Jmenujeme se Lucka a Eliška. Je nám 28, takže jsme typickými zástupkyněmi generace Y. Té generace, která už nějakou dobu nadzvedává mandle personalistům ve firmách. Chceme smysluplnou práci, a když ji nedostáváme, balíme si fidlátka a jdeme zas o kus dál. Nebudeme přece plýtvat svým drahocenným časem a co na tom, že si o nás starší a zkušenější budou říkat, že jsme fluktuanti. Je nám to celkem jedno, protože nám už od dětství říkali, že jsme unikátní a rozhodně to máme někam dotáhnout. Protože můžeme. Můžeme totiž cokoliv.

Kolem nás je svět neomezených možností, které chceme důkladně prozkoumat a vybrat si z nich cestu. Jakou? No přece tu naši, tu jedinou pravou jen pro nás. Nespokojíme se s ničím menším. Je tady totiž určitě příležitost, která čeká jenom na nás. Tu rozhodně nechceme minout. Taky nechceme být jako generace našich rodičů nebo generace X. Dřít od nevidím do nevidím a dělat pro svou práci první poslední, protože jedině tak se dá postupovat na kariérním žebříčku. Lukrativní místa (hlavně v korporacích) se totiž uvolní jen málokdy, takže je potřeba dělat vše pro to, aby bylo už předem jasné, kdo tady tvrdě makal, a má tedy nárok na uvolněné místo. Kariérní postup nás moc nezajímá, protože si říkáme, že jsme si rodiče moc neužily, když oni budovali svoji kariéru. Kdo se jim taky může divit, že po tolika letech nesvobody chtěli a chtějí něco dokázat.

Je to celé APRÍL? Možná ano, možná ne. Rozhodně je to jeden z celkem rozšířených pohledů na fungování naší generace a internet se hemží výzkumy, které to převážně potvrzují.

Když jsme tenhle článek připravovaly, měly jsme v plánu něco opravdu aprílového. Už dřív jsme strávily desítky hodin pročítáním výzkumů o přístupu generací baby boomers, X, Y i Z. Čím dál víc jsme získávaly dojem, že všechny texty poukazují jen na rozdíly a porozumění mezi generacemi se úplně vytrácí. Přestávalo to být vtipné a zmizel prostor, ze kterého bychom mohly vyskočit a zakřičet: APRÍL! Netvrdíme, že není potřeba zabývat se rozdílem mezi generacemi, nebo dokonce že žádné rozdíly nejsou. Jen si myslíme, že se většina diskuzí na toto téma začíná dostávat do fáze „100x opakovaná lež se stává pravdou”. Přitom největší problém je možná v tom, že se na to všichni díváme jen z toho jednoho pohledu – toho svého.

Jaký je tedy pohled nás dvou? Tvrdíme, že se ani tak nemění hráči jako spíš hřiště, na němž se hra hraje. Vyrůstaly jsme v době, která byla změnami přímo nabitá. Naši rodiče nám zapomněli říct, že nás nikdo neučil ovládat mobil nebo počítač, takže to přece nemáme umět. Nebály jsme se tudíž dělat chyby, vzaly do ruky mobil a zkoušely, co všechno umí. Sedly si k počítači a objevovaly kouzla internetu. Dost často jsme učily naše rodiče, jak technologie využívat. Slohové práce na střední škole jsme ještě psaly na papír, na vysoké vše odevzdávaly elektronicky a inspiraci pro diplomky čerpaly z TEDových videí. Nechtělo se nám dělat věci starým způsobem, vycházely jsme víc z toho, co bylo zrovna aktuální.

Nevěříme tomu, že jsme jediná generace, která rebeluje vůči nastaveným systémům. Kdyby naši rodiče neřekli dost a nepostavili se autoritám, mohli by si všichni naši vrstevníci o svobodě nechat jen zdát. Přitom jejich rodiče je od toho zrazovali. Moc dobře si pamatovali důsledky roku 68 a varovali je: Víš, tohle už jsme zkoušeli dřív, ale vy jste ještě moc mladí a naivní, abyste tomu mohli rozumět. Nepřipomíná vám to i diskuzi v práci?

Mottem celého tématu je „Generace: Souboj nebo spolupráce?” Už jsme zmínily, že jsme obě „ypsilonky”. Přesto pro nás spolupráce se staršími a zkušenějšími byla zásadní už od prvního semestru vysoké školy. To nás přivedlo k myšlence, že stavíme raději mosty než zdi, protože nás hodně zajímá i pohled druhé strany. Pro dobrou stabilitu mostu je ale potřeba podpora na obou březích řeky. Prostě spolupráce je pro nás víc než souboj.

Lucie Luňáčková a Eliška Pácaltová