Téma

Já nevím. No a co?

12.01.2016 Martin Hudeček 19 komentářů

Táto, kdo je to? Já nevím. Šéfe, jak to uděláme? Já nevím. Jakou máme strategii? Já nevím. Čeho chceš v životě dosáhnout? Já nevím. Je tak skvělé nevědět. Přál bych vám zažít tu úlevu. Já prostě nevím. A hotovo. Nevím a konec, nic nenásleduje, žádné očekávání, stud, rozpaky, špatný pocit. Prostě nic, prázdnota. Tak lehká, volná, svobodná prázdnota. Žádná potřeba nápravy. Žádné já nevím, ale podívám se na to. Já nevím, ale doučím se to. Nic, prostě jen „Já nevím.“

Tohle už vážně něco váží. Každým dnem víc a víc. Sbíráme si to celý život a jsme na to hrdí. Čím více, tím lépe. Čím více, tím větší odměna, vyšší míra uznání, sebeúcty. Znalosti, zkušenosti, dovednosti. Duchovní rovnováha. Vědění. To všechno potřebujeme, abychom nemuseli říct „Já nevím." To je totiž špatná odpověď. Musíme odpovídat „Ano, já vím." Je přitom jedno, jestli skutečně víme, nebo se tak jen tváříme. Naše odpověď prostě musí znít „Já vím", jiná je nepřípustná. Nevědět, to je stav, který vyžaduje nápravu, energii. Teror vědění, který se skvěle osvědčil k manipulaci a ovládání. Jen si to představte: „Miluješ mě?" „Já nevím."

Toto očekávání je neúprosné. Je součástí našich životů a my se mu přizpůsobujeme. Nebo ne? Zkuste si to. Přijděte do práce a řekněte, že nevíte, jak vyřešit problém ve vaší firmě či projektu. Nevíte, jak získat tohoto zákazníka. Nevíte, jak být šťastní. Pozorujte přitom své okolí, ale především sami sebe. Co následuje po uvědomění, že nevíte? Nevím a konec? Ne, to určitě ne. Nevím, a něco s tím musím udělat!

Vědět a nevědět, tyto dva póly mají být v rovnováze, mazlit se spolu a vycházet si vstříc. Místo toho spolu vedou válku. Vědění je agresorem, nevědění slabostí. Představuji si pole, které má dvě barvy. Nevědět má barvu bílou, vědět je barvy černé. Černá barva je invazivní a nekompromisně zabírá prostor, bílá bez boje ustupuje. Rovnováha neexistuje. A tak hromadíme a hromadíme. Černé pole přebírá nadvládu a vrhne se na každé bílé místečko. Nevíš, co se svým životem? Fuj. Nevíš, jak rozhodnout? Fuj. Nevíš, jestli miluješ? Fuj. Dělej s tím něco!

Netvrdím, že bychom měli děkovat za situace, se kterými si nevíme rady. Netvrdím, že se nemáme pídit po odpovědích. Tvrdím, že vědění je droga, které podléháme, na které si až moc stavíme vlastní sebeurčení, sebeúctu. Droga je to opojná, a současně, jak už to drogy dělají, extrémně škodlivá. Potřebujeme vědět, znát odpověď na jakoukoliv otázku, nenechat bílé místo. Přitom je tak skvělé občas jen tak nevědět. Nevědět a nechat to být. Užít si pocit, že nevím, a hotovo. Nevědět, zachovat bílé místo, prostor. Nechat jej existovat. Dát mu důvěru. Až moc podléháme diktátu vědění.

Co to vlastně znamená, vědět? Není to například schopnost naplňovat očekávání? Očekávání, která klademe sami na sebe a která na nás klade naše okolí. Očekávání, jehož souvislosti nejlépe popsal Miguel Ruiz ve svých Čtyřech dohodách. Žijeme ve světě očekávání, klademe si na sebe další a další a pomalu se pod tou tíhou ohýbáme. Snažíme se ze všech sil. Je to taková tíha, zátěž a cíl je v nedohlednu. Když se nám daří očekávání naplnit, máme právo na štěstí. Pokud se nám to nedaří, musíme to za každou cenu změnit. Štěstí musí počkat a my musíme získat potřebné znalosti, musíme vědět. Štěstí je za odměnu. Zkuste být šťastní s vědomím, že nevíte, co se sebou, jak naplnit svůj život, jak uspět, jak žít? Nejde to? Co s tím? Aha, musíme to vyřešit. Přečteme si knihu, podíváme se na film, potkáme někoho chytrého. Jako klíšťata se držíme přesvědčení, že musíme vědět. Vědět, co se sebou, jak dojít ke štěstí. Naložíme další várku vědění.

Tvrdím tedy, že když budeme, alespoň občas, nevědět, budeme ve svých životech šťastnější. Zkuste si to. Zavřete oči, dýchejte a jen tak existujte. Vydržte to alespoň chvíli a teď si připomeňte něco, co už dlouho nevíte, co neumíte vyřešit, s čím bojujete, k čemu hledáte vědění. Přivítejte to ve své mysli, v klidu si to prohlížejte, nespěchejte a hledejte nové a nové úhly pohledu. Představte si to jako 3D objekt a otáčejte s ním, všímejte si jej. A nakonec mu poděkujte, například „Děkuji, že nevím, jak to vyřešit, jak se rozhodnout." Nebojte se toho, nebojujte s tím, jen to nechte být a hluboce vydechněte. A ještě jednou. Uff, to je úleva. Není? Tak znovu – přijměte nevědění jako hodnotu, jako něco, co je vítané, tvůrčí. Vzpomeňte si, je to bílé pole, které dává prostor.

Foto Flickr user Noemi F