Téma

Můj finální job break

31.05.2015 Jaroslav Procházka 4 komentářů

Vždy jsem rád cestoval a měl nestandardní pracovní úvazky, protože to odpovídá mé typologii, nejlépe tak uplatním svoje talenty a připadá mi to přirozenější než pravidelné osmihodinové směny. Běžně jsem se také snažil organizovat si delší job breaks trvající měsíc a víc, až mě ten poslední dovedl k tomu, co bylo pravděpodobně nevyhnutelné, tedy k odchodu z práce, která se mi velmi líbila a naplňovala mě. Nepředstavitelné?

Formy mého zaměstnávání byly vždy netradiční. Začalo to už prací programátora na částečný úvazek při vysoké škole spolu s vědeckými projekty a doktorským studiem. Při dalších zaměstnáních po škole jsem podnikal a také stále učil na VŠ a věnoval se studentům a mladým lidem. Takže z tohoto pohledu jsem vlastně vždy měl kombinaci několika kratších úvazků a k tomu projekty a podnikání, ale i přesto jsem si rád bral volno v delších časových úsecích, které jsem naplňoval převážně cestováním. Připadalo mi to naprosto samozřejmé, možná proto, že jako kluk ze zemědělské rodiny mám stále blízko k jisté přirozenosti spojené s ročními obdobími.

Během úvazku na univerzitě bylo mým největším snem několikaměsíční akademické tvůrčí volno, na které měli jisté právo dlouholetí a výkonní zaměstnanci univerzity. Představte si ten luxus, celé dny se věnovat tomu, co vás nejvíc lákalo a naplňovalo, a ještě za to být placený! V tomto kontextu to znamenalo číst, studovat, psát a to třeba v zahraničí na oblíbené univerzitě, vše proložené cestováním! Tohoto pošetilého snu jsem se nikdy nedočkal, protože jsem si sny vždy radši plnil za pochodu sám – ani ne tak snahou a vědomě, ale jaksi přirozeně.

Jedním z těchto snů byly i delší cesty a s tím spojená pracovní volna. Poznávat Evropu, Asii, Ameriku... Začalo to vše při studiu na výšce měsícem cestování po Norsku. Naložili jsme auto a prostě vyrazili. Tento způsob poznávání světa mě naprosto pohltil, a tak následoval další měsíc stopem v Alpách a u moře, pěší Korsika a pak už hurá na další kontinenty. První byly USA s pracovním programem, který umožňoval delší výlety. V září, po skončení sezóny jsme zabalili práci, koupili auto a vyrazili cik-cak napříč celými USA na 16 000 km dlouhou odyseu. Pak už přišla práce, ale na moje cestování to nemělo vliv, naopak jsem hodně jezdil i pracovně a velmi si to užíval: Skandinávie, Indie, USA. Toto někdy náročně přejíždění nijak neomezilo moje soukromé nadšení, a tak následovaly dva měsíce napříč Jižní Amerikou, pak Guatemala nebo Kréta a Řecko, vždy minimálně na měsíc.

Dopady na okolí

Strach rodičů, že mě všude zabijí a sežerou, asi není třeba jako dopad na okolí uvádět. Zažil to asi každý z nás, kdo někdy jel někam, kde jeho rodiče nebyli. A klidně mohlo jít jen o cestu z venkova do Prahy, ani to nemusela být (podle mých rodičů) lidožravá Guatemala.

Co ale toto moje pravidelné delší cestování způsobilo a je důležité pro naše téma, byl viditelný dopad na mé kolegy v práci, na plánování mých projektů a podle někoho i na možnou kvalitu mé práce, i když ta se podle všech indikátorů nezměnila. Situace se pro mě nakonec stala natolik nepříjemnou, že vedla k mému odchodu z práce. Proto nechejme promluvit moje bývalé kolegy, na které moje čím dál častější cesty měly největší vliv.

Roman Šmiřák, tehdejší team leader: „Když jsi mi poprvé řekl o dvouměsíční cestě do Jižní Ameriky, tak jsem si říkal: Do té doby si to rozmyslí..., protože to bylo dost s předstihem. Jak se ale blížil čas, a ty sis to nemínil rozmyslet, tak jsem si říkal: Jak to může tomu týmu udělat? Není to týmový hráč...

Nakonec to vždycky nějak jde, věci se uspořádají tak, že to není problém. V té době jsem měl vizi týmu, který má svou silnou vnitřní vazbu, a neuvědomoval jsem si, že o to hlubší propast se buduje mezi týmem a okolím. V žádném vztahu nelze být 24 hodin denně, pak je to spíše škodlivá závislost. Ani v týmu nelze definovat identitu na základě toho, že se bez sebe neobejdeme. Naopak. Dobře připravený job break může být pro člena i tým velmi prospěšný. Záleží na lídrovi a jeho vyspělosti, jak to pojme.“

Honza Krchňák a Dalibor Kaluža, s nimiž jsem tehdy dělal nejvíc projektů: „Když jsi byl měsíc v Guatemale, tak to se ještě dalo – bylo to plánované a mohli jsme se na to nachystat. Jen jsme museli projekty před tvým odjezdem dovést do nějakého stavu, kde nebyla nutná tvoje specifická dovednost ani přítomnost. Trošku to vadilo, když jsme potřebovali něco prokonzultovat nebo se řešilo něco, cos dělal ty, ale to se vždy dalo nějak pořešit a nebyl to takový problém."

A Honza ještě dodává: „Největší problém ale byly nově příchozí projekty. Když se rozhodovalo o tom, kdo půjde na nový projekt, nikdo neřekl Jarek. Nevěděli jsme, jestli budeš nebo nebudeš k dispozici, na které měsíce a s kým bys mohl vytvořit tým, takže jsme s tebou nakonec přestali do nových projektů počítat. Prostě to pro nás nebyla moc příjemná situace, bylo to nenaplánovatelné. Takže třeba i já osobně, který jsem tehdy jako junior potřeboval podporu, jsem začal dělat projekty s jinými členy týmu a tebe už jsem za svého mentora nepovažoval."

Negativní dopad na tým byl jedním z důležitých důvodů, které vedly k mému odchodu z práce. Práci jsem měl moc rád, hodně mi seděla, mohl jsem si ji utvářet sám, měl jsem výborné kolegy a fungující zázemí, ale věděl jsem, že svůj způsob života nemohu změnit, že bych šel proti sobě a že odchod na volnou nohu je jediným win-win řešením této situace.

Cesty pro pocit naplnění? Pro nutnost oddechu? Ne, jen pro přirozenost

Proč jsem to tedy dělal? Co mi to dávalo? Co mi to bralo? Za mým cestováním ani nebyl pocit nějakého naplnění, spíše to byla přirozená snaha mé osobnosti poznávat, zažívat jiné kultury, jiný způsob života, mít každý den jiný, rozšiřovat si obzory. Možná to není tak viditelné, ale byl to pro mě důležitý prvek osobního růstu a změny hodnot i mého chování, který měl významně pozitivní dopad i na zákazníky, s nimiž jsem spolupracoval.

Zkušenosti z Indie či Bolívie, kde jsem v horách potkával lidi vysokého věku, kteří si v těžkých podmínkách obstarávali obživu či dřevo na topení, a přitom měli tak neuvěřitelně hluboký a spokojený výraz v očích, to musí ovlivnit asi každého. Krizové bivaky pod mrazivou oblohou bez vybavení, nebezpečné noční lezení vlhkými kaňony nebo slaňování při hledání cesty neznámým terénem jsou naopak zážitky, na které už tak pyšný nejsem, ale změní vás také.

K dobru je tedy potřeba přičíst to, že právě díky těmto cestovatelským zážitkům se měnilo moje chování od mladické arogance a nadřazenosti k větší pokoře, vděčnosti a vstřícnosti. Často jsem se doma přistihl, jak jsem v duchu při každém dešti a zimě děkoval, že mám v bytě teplo a sucho. A cítil jsem větší vděčnost v denních maličkostech, jako je tekoucí pitná voda z kohoutku, střecha nad hlavou, MHD nebo postel. Všechny tyto změny v mém chování byly zákazníky vnímány, protože mi opakovaně dávali pozitivní zpětnou vazbu a ptali se, co jsem prožil, že jsem se tak změnil. Zajímavé je, že to byli jen zákazníci. Kolegové mě vnímali pořád stejně.

HR jako nevědomý přispívatel k odchodu

Důležitý střípek do skládačky mého odchodu byl také názor z HR, který se ke mně dostal. Neplacená volna, která jsem si na delší cesty bral, prý nejsou problém, akceptují je, ale zdůraznili, že tím říkám, že firmě nechybím. To je podle mě evidentní ukázka nezájmu HR o moje potřeby a vnitřní motivaci. Nedokázali akceptovat, že takto vypadá můj přirozený způsob života, že prostě to, jak dýchám a žiji, je to, co potřebuji. Není to něco nadstandardního, co bych si vymyslel. Tohle jsem prostě já a způsobuje to moji radost, energii a schopnost neortodoxního myšlení a inovátorských nápadů v práci. Naše HR to ale se svými šablonkami evidentně nevidělo stejně.

Dále je toto sdělení HR také ukázkou velkého nepochopení způsobu práce jejich zaměstnanců. Protože po každém našem workshopu projekt potřebuje právě několik týdnů času na zapracování dohodnutých akcí. A já tento čas jen jiným projektem využil k volnu. Možná to bylo způsobeno přístupem HR k IT pracovníkům jako k dělníkům od strojů, odkud pocházela hlavní zkušenost HR šéfa. Ale mentální a fyzická práce jsou značně odlišné a vyžadují docela jiný způsob řízení, a také omezení prostředí a chybějící motivace se u nich projevuje jinak. Při fyzických aktivitách motivují dokonce i peníze, při mentálních naprosto jiné věci.

Co říci závěrem? U mne osobně job breaks naplněné cestováním přispěly k významnému osobnímu růstu, který se promítl i ve vztahu k zákazníkům, ve způsobu, jak jsem s nimi mluvil, jak jsem k nim přistupoval. Přispěly však také k mému rychlejšímu odchodu z oblíbené pozice na volnou nohu, ale nemusí to tak být vždy. Roman dal ve své odpovědi příklad prospěšnosti job breaku pro celý tým a důležitý je také zájem a pohled HR. Tedy to, jak HR přistupuje k jednotlivým zaměstnancům a jejich vnitřní motivaci, jestli plošně a škatulkově, nebo individuálně. Job break se pak může dokonce stát zajímavým benefitem otevřenějších firem, pokud se správně uchopí.

foto: Flickr user fdecomite