Téma

Probouzet v žácích podnikavost je možná snazší, než si myslíme

18.03.2015 Lukáš Policar 0 komentářů

Bylo to v oktávě na gymnáziu – tuším někdy v půlce října – když jsme se s pár spolužáky vydali za naším ředitelem. Chtěli jsme vyzvědět, jak se vyvíjí situace s přípravou našeho maturitního plesu. Jeho odpověď nás šokovala: „Kluci, s tímhle od vedení školy pomoc nečekejte. A ze školních peněz vám nedám ani korunu…“

Naše prvotní pozdně-teenagerská reakce („To si jako děláte srandu?") přešla nejdříve v tiché porozumění (tak to je teda výzva) a v radostné zavýsknutí u piva o pár hodin později (pecka, můžeme si to udělat takové, jaké chceme). Okamžitě jsme začali vymýšlet, plánovat, organizovat, sestavovat rozpočet a rozdělovat úkoly. První pololetí oktávy se tak pro nás stalo tou nejlepší podnikatelskou přípravkou. A co je možná to nejpodstatnější – bavilo nás to.

V čem je problém

Na úvod bych rád odlišil dvě věci. Za prvé podnikavost ve smyslu vlastní iniciativy neboli aktivního přístupu ke světu kolem nás. Chuti objevovat jej, poznávat, aktivně přetvářet a zlepšovat. Za druhé podnikatelské myšlení jako soubor měkkých dovedností. Jarek Procházka to ve svém úvodním článku popsal celkem pěkně jako „schopnost realizovat a prodat svůj nápad, produkt nebo službu, komunikovat se zákazníky, dohodnout oboustranně výhodné podmínky s dodavateli, vytvářet sítě a partnerství, pomoci společnosti, komunitě (…) To vyžaduje schopnost komunikace, naslouchání a hledání společného cíle (…) schopnost všímat si příležitostí, vymýšlet, inovovat, pracovat nad plán nebo nést riziko. Hard skills jako účetnictví či založení firmy si dnes můžeme nakoupit jako službu, a jdou tedy až v druhém sledu.“ Myslím, že tímto výčtem Jarek velmi dobře vystihl to nejpodstatnější. Důraz nikoli tvrdé znalosti, ale především měkké „podnikatelské dovednosti“.

Umí české školy tyto dovednosti dostatečně reflektovat a rozvíjet? Média a kritikové z byznysu i nevládek s oblibou tvrdí, že ne. A data jim bohužel dávají za pravdu. Například průzkum organizace Člověk v tísni, který proběhl v letech 2009, 2012 a 2014 opakovaně potvrzuje, že prakticky 80 % středoškoláků ve věku 15−20 let si myslí, že nemůže ovlivnit a aktivně řešit problémy, které kolem sebe vidí. Přitom právě tato schopnost je podle mne jednou ze základních esencí podnikatelského myšlení.

Ještě zajímavější jsou deklarované příčiny tohoto neveselého zjištění. Většina českých rodičů a prarodičů si podle stejného výzkumu myslí totéž. Od větší angažovanosti studenty odrazuje také zaměření na vlastní aktivity a problémy. Výzkum ale zmiňuje ještě další – možná překvapivější důvody. Žáci a studenti údajně nevědí o možnostech a příležitostech, jak tyto problémy řešit. Mluví také o strachu z posměchu a nedostatku vzorů a autorit, které by je k řešení skutečných problémů ať už ve třídě, ve škole či ve společnosti motivovaly. Podobně hovoří i výzkum Asociace malých a středních podniků, který se úžeji zaměřil na téma podnikání dnešních středoškoláků. O vlastním podnikání jich uvažuje hodně nad polovinu. Jen minimum z nich však ví, kde informace o rozjezdu vlastního podnikání hledat a jak to udělat. Potvrzuje to i moje osobní zkušenost. Během osmi let studia na gymnáziu si do naší třídy nenašel cestu jediný podnikatel ani lídr z neziskového sektoru. Podnikání prostě nebylo žhavé téma.

Je ale problémem to, že se neučí podnikání, nebo spíše to, že učitelé mnohdy sami neovládají dovednosti potřebné k rozvoji podnikavosti a podnikatelského myšlení? Kde je ale vzít? A je vůbec reálné to po nich chtít?

Ryba smrdí od hlavy

Představme si učitele jako zaměstnance velké korporace. Resort školství je se svými 215 000 zaměstnanci vlastně tou největší korporací v zemi. Od sametové revoluce ji vede 15. (!) ministr. Jednotliví ředitelé škol se podobají spíše krizovým manažerům. Kromě toho, že většinou sami učí, jsou pod trvalým tlakem výkonných orgánů (zřizovatelů a České školní inspekce) a musí složitě vysvětlovat každý odklon od normy. Jeden mi jednou řekl, že to je jako řídit plachetnici v neutuchající bouři změn, měnících se předpisů, nároků a očekávání. Učitelům každou chvíli někdo spílá a nařizuje nové testy. Mnozí se cítí být pod neustálým tlakem čím dál náročnějších rodičů a čím dál nesoustředěnějších žáků. Ti vnímavější pak i pod tlakem médií a veřejné kritiky. Pro získání nové pedagogické specializace či aprobace (bez které vám někdy hrozí i vyhazov) musí absolvovat stovky hodin doplňkového studia otřesné kvality na pedagogických fakultách. A díky evropským grantům dnes učitele školí kde kdo. Nedivím se, že se mnohým pedagogům další vzdělávání totálně znechutilo. Nota bene bez perspektivy výraznějšího platového růstu. Ostatně podle jednoho výzkumu institutu CERGE jsou učitelé nejhůře placení vysokoškolsky vzdělaní lidé s deseti- a víceletou praxí v oboru. Ruku na srdce – přáli byste sobě či svým dětem takovou kariéru?

Proč ale tohle všechno píšu. Bavili jsme se o měkkých dovednostech. Schopnosti motivovat a vést své žáky k bádání, přemýšlení a hledání nových řešení. O dostatku prostoru pro rozvoj dovedností. O důvěře v to, že svým úsilím mohu něco dlouhodobě budovat a změnit. Dokud budou mít učitelé (a ředitelé) permanentně strach z vlastního pochybení a budou svázáni normami, předimenzovanými osnovami a kontrolami, jak potom mohou věřit v možnost ovlivnit věci ve svém okolí a vést k tomu i své svěřence?

Od projektů neziskovek k podnikavé výuce

Není to ale tak zlé, jak by se z předchozích řádků mohlo zdát. Za tu dobu, co se ve vzdělávání pohybuji, jsem narazil na desítky skvělých učitelů a ředitelů. Už chápete, jak zázrační lidé to musí být, aby v tomto prostředí dokázali kreativně pracovat a učit to, za co by jim jinde dali i několikanásobek jejich mzdy? Paradoxem je, že tvůrčí a svobodné prostředí těmto učitelům namísto jejich vlastních škol častěji vytváří někdo úplně jiný – neziskové organizace.

Jednou z těch, které v českém prostředí v oblasti rozvoje podnikatelské gramotnosti působí nejdéle, je JA Czech (dříve Junior Achievement). Ze široké palety jejích aktivit mne nejvíce fascinuje program JA Firma. Na rozdíl od relativně rozšířených fiktivních firem si zde středoškolští studenti pod vedením proškolených učitelů vytvářejí reálné podnikatelské záměry, zakládají skutečné společnosti, zastávají reálné týmové role a funkce, mají možnost účastnit se workshopů s odborníky z byznysu a během jednoho školního roku se pokoušejí se svými studentskými start-upy co nejvíce vyrobit a prodat. Navíc, pokud mají zisk, vytvářejí často i své vlastní programy společenské odpovědnosti. Skvělé jsou také projekty jako Business Heroes nebo projekt Můžeš podnikat , který rozšiřuje síť podnikatelů, kteří mají chuť předávat své zkušenosti a nadšení studentům středních škol prostřednictvím vyprávění vlastních příběhů přímo ve třídách.

Jsou zde ale i na první pohled méně nápadné projekty s obrovským dopadem na rozvoj podnikavosti žáků a studentů. Od žákovských parlamentů (CEDU), kde se žáci učí navrhovat, prosazovat a realizovat zlepšení ve svých školách, přes projekty jako Škola pro udržitelný život (SEVER), Kdo jiný (Člověk v tísni), Ekoškola (Sdružení Tereza) nebo Extratřída (Eduin), v rámci nichž žáci a studenti vytvářejí sociální a ekologické inovace na úrovni své komunity a obce, až po inovativní metody výuky jednotlivých předmětů. Mnozí z vás jistě zaznamenali stoupající hvězdu metody výuky matematiky profesora Hejného. Obdobně funguje také metoda Heuréka ve fyzice nebo metoda Kritického myšlení populární ve výuce českého jazyka a společenských věd. Všechny tyto metody spojuje jeden společný jmenovatel – podnikavý způsob výuky založený na aktivizaci žáků, vytváření prostoru pro aktivní spolupráci a komunikaci, objevování problémů a jejich příčin, hledání vlastních řešení a především maximální důraz na povzbuzování žáků, svobodu chybovat, zmýlit se a dospět k cíli vlastní cestou.

Jak je ovšem možné, že tyto iniciativy a způsoby výuky doposud nejsou v naší zemi běžnou praxí, ale stále spíše výjimkou? Jak je možné, že oni výjimeční pedagogové za časově náročnou práci v těchto projektech a pomocí těchto metod většinou nemají žádné nadstandardní ohodnocení? A jak je možné, že kvalita uchazečů o studium na pedagogických fakultách v posledních deseti letech trvale klesá, zatímco například ve Finsku je studium učitelství jedním z nejprestižnějších oborů v zemi?

Máslo na hlavě

Obávám se, že za to můžeme především my sami. České firmy i mnozí rodiče očekávají od školy, že jim jejich ratolest vychová a připraví na trh práce. Jak moc se však opravdu zajímáme o aktuální krizi, která v našem školství plíživě, ale trvale hlodá? Jak moc o ní mluvíme, píšeme, diskutujeme a jak důrazně po našich politicích a lídrech požadujeme její systémové řešení? A co pro zlepšení můžeme sami udělat? Mnozí z rodičů dnes řeší dilema, jestli své dítě poslat do soukromé školky či školy, kde bude v bezpečí a „mezi svými“, nebo jestli je poslat do státní školy mezi „divokou zvěř“ a vyhořelé učitele. Je řešením rozevírat nůžky, budovat elitu a upírat dětem z horších poměrů příležitost setkat se a rozvíjet se s těmi, kteří měli štěstí na rodiče, láskyplnou péči a podnětné prostředí? Sám nevím, jak se jednou rozhodnu. Jedno je ale jisté. Naše děti stráví ve vzdělávacím systému osmnáct let svého života. Je na nás, jestli je budeme připravovat na to, jak to „přežít“, anebo jestli spojíme síly a zaměříme se na to, jak školy proměnit tak, aby dokázaly podnikavost přirozeně rozvíjet a podporovat. V sázce není úplně málo.

Možná snazší, než si myslíme?

Odborníci na vzdělávání si rádi lámou hlavu nad tím, jak co nejlépe podnikavost a podnikatelské myšlení rozvíjet a podporovat. Jistě existuje celá řada skvělých příkladů dobré praxe, nástrojů a metod, které by si zasloužilo mladým lidem zprostředkovat. Většina bohužel opět vychází ze stejného paradigmatu – oni to neumí a my je to musíme naučit. Loni mě ale u jednoho kulatého stolu zaujala provokativní hypotéza ředitele nejmenované pražské soukromé vysoké školy: Nestačilo by prostě mladým lidem ve škole v jejich podnikavosti přestat bránit? Co by se asi stalo, kdyby všichni učitelé najednou přestali vyučovat a začali pro začátek třeba jen pozorovat?

foto: Flickr user Sinéad Mc Kenown