Znehybňovači

Moveo, movere = hýbat se. Naproti tomu „demoveo“ znamená kromě jiného také odvrátit, odvést. Když jsme demotivováni, jsme odvráceni od žádoucího směru, odvedeni jinam, svedeni z cesty.

Jsou-li motivy pohnutky, pak demotivy jsou „sváděči“ z cesty. Způsobují odklon od našeho cíle a někdy jsou přímým opakem pohnutek, protože náš pohyb zcela znemožní – stávají se „znehybňovači“. V důsledku je skoro jedno, zda jdeme jiným směrem nebo se zastavíme. Obě varianty nám brání v dosažení cíle.

Řada výzkumů a šetření ve firemním prostředí identifikuje typické „znehybňovače“, demotivátory, které mohou doléhat na pracovní týmy i jednotlivce. Pro velkou skupinu z nich je charakteristická „ztráta orientace“ – nevíme, kam vlastně směřujeme, nevíme, proč tam jdeme. Jsme zmateni, protože se nemůžeme spolehnout na průvodce (lídra, vůdce výpravy). Jsme zmateni, protože pro různé lidi a různé situace platí různá pravidla (obvykle tomu říkáme „nespravedlnost“). Cíl už pro nás není tak atraktivní, jak býval.

Jiná skupina „znehybňovačů“ souvisí se ztrátou přesvědčení o „vlastní účinnosti“ (self efficacy). Tento termín je spojen s americkým psychologem A. Bandurou, který poukazuje na to, že k pohybu je důležitý nejen směr a cíl, ale také přesvědčení o tom, že máme vliv na jeho dosažení. Že to, co děláme, je „k něčemu“. Že my sami jsme k něčemu.

Sebeatraktivnější cíl, sebelepší „motivace“ selhávají, pokud jsme znehybněni pochybnostmi o tom, že to zvládneme. Spolehlivou cestou k pochybám o vlastním vlivu je nevydařená, nezvládnutá konfrontace s vlastními chybami. Zážitek z vlastní chyby, selhání, nedostatečnosti není nic příjemného. Jde o významnou zátěžovou situaci, která ohrožuje naše sebevědomí. Můžeme se s ní vyrovnávat několika způsoby. Obvykle ke zvládání takových situací využíváme různé postupy či strategie. Řadu takových strategií popsali např. němečtí psychologové Wilhelm Janke a Gisela Erdmannová. Některé ze strategií označují jako pozitivní, konstruktivní. Jejich využití nám pomůže zátěžovou situaci zvládnout úspěšně. Patří sem např. schopnost využít sociální oporu – uvědomit si, že „na to nejsem sám“, mám své blízké a mohu se o ně opřít. To přitom nemusí znamenat, že je o pomoc rovnou požádáme, někdy nám pomůže už jen to vědomí, že „je máme“. Jinou pozitivní strategií je schopnost „pozitivní sebeinstrukce“. Dovednost „nahecovat“ sám sebe, povzbudit se v těžké situaci výroky typu: „Ty to zvládneš!“, „Máš na to!“, „Vydrž!“. Pokud to říkáme sami sobě (a je lhostejno, zda jen v duchu nebo pořádně nahlas), mámě velkou šanci situaci zvládnout, znovu se orientovat a udržet si víru ve „vlastní účinnost“.

Naopak negativní strategie zvládání zátěže patří ke spolehlivým „znehybňovačům“. Janke a Erdmanová k nim např. vedle rezignace nebo útěku od zátěžové situace řadí i tzv. perseveraci a sebeobviňování. Perseverace je prodloužené přemítání, neschopnost myšlenkově se odpoutat od prožívaných zátěží. Negativní představy a myšlenky o zátěžové situaci se neustále vnucují a zabírají kapacitu našeho myšlení ve značné míře a po dlouhou dobu.  

Sebeobviňování, sklon ke sklíčenosti a přisuzování chyb vlastnímu jednání nám také moc nepomůže. Naopak nám všechno ještě ztíží. Sklon k nepatřičným, přehnaným pocitům viny a nedostatečnosti v nás může být vypěstován už v dětství nešťastným způsobem výchovy. „Jsi nastydlý? Můžeš si za to sám, neměl jsi lítat venku. Kdybys zůstal doma, byl bys zdravý. Já ti to říkala!“ nebo „Snažil ses mi pomoct? A vidíš, jak to dopadlo – zase jsi to rozbil, zničil! Kdybys raději dal pokoj!“ 

Perseverace a sebeobviňování se podobají stavu, kdy je zpětné zrcátko auta větší než čelní sklo. Brání nám v pohledu dopředu a vedou v lepším případě k zastavení, v horším k havárii. Nemají nic společného s konstruktivní snahou „poučit se z chyb“. Konečně i ono „chybami se člověk učí“ asi není úplně přesné. Spíše je to tak, že když se učíme, děláme chyby. A proto, kdo se učí, dělá chyby. A naopak „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Obava ze zážitku chyby a selhání může mít tedy i „racionální“ závěr: Poučil jsem se, raději se příště do ničeho nebudu pouštět, raději „znehybním“. Hlavně nevybočovat, nepřicházet s něčím novým, plout s proudem nebo tiše zahnívat ve stojatých vodách. Je to bezpečné, je to jistota bez rizika. 

V biblickém příběhu (Matouš 25, 14–30) svěřil pán před odjezdem na cesty svým třem služebníkům svůj majetek – celkem osm hřiven (talentů). Dva z nich se nebáli, podstoupili riziko a talent zúročili. Třetí z nich se už poučil – svěřený talent zakopal a při pánově návratu ho vrátil zpět v původním stavu. Talent mu byl k ničemu. Vsadil na jistotu. A proto byl „vrhnut do temnot, kde je jen pláč a skřípění zubů“.

Přečtěte si také k tématu:

• Neúspěch má šedou barvu, stejně jako úspěch
• Radek Mikuláš: Neúspěch a věda