Abeceda generací

Je mi padesát let. Mám inspirativního, kreativního, moudrého šéfa-parťáka. Je mu sice teprve čtyřicet, ale i tak ho beru vážně. Seděli jsme tuhle v hospodě. Můj šéf se rozpovídal o tom, jak si vybral našeho společného mladého kolegu k tomu, že si ho „vytvaruje“. K tomu a onomu obrazu svému. Protože je ještě mladý, tvárný, perspektivní.

Začal jsem žárlit. Já chci taky! Já jsem taky ještě mladý, tvárný, … A v tom mě napadlo: Jsem i perspektivní? Jak dlouho ještě budu v aktivním pracovním životě ve srovnání s mladým kolegou? Kolik investic do mě ještě dokážu splatit svou činností a výstupy, které dodávám? Co se asi honí mému šéfovi hlavou, když se rozhoduje, komu věnuje svůj čas, pozornost, energii? Může to být i tak, že mu v hlavě jede něco jako: Ty už jsi dost starý na to, abys všechno uměl. Už mi nestojí za to o něco se u tebe snažit. Už se mi to nevyplatí…

Jenže já ještě chci! Chci se měnit, chci se učit, chci růst, chci tvořit, chci se inspirovat! Bez toho si svůj život neumím představit. A od svého šéfa bych si toho chtěl ještě tolik vzít. No a co, že je mi padesát!

V médiích každou chvíli čtu něco o generacích X, Y, Z, a teď už i ALFA nebo iGEN. O tom, jací jsou, co potřebují, odkud přicházejí a kam jdou. Za jakých podmínek jsou ochotni pracovat, jak pracují, jak se baví, co je motivuje. Jaké prostředí je pro ně potřeba vytvořit, čemu věří, jaký mají kontakt s reálným světem, jak žijí ve světě digitálním. Přemýšlím, jak to někdo může takto paušálně říct? Kdo a jak na to přišel? A proč? A k čemu je to dobré?        

Nevěřím na „kolektivní přístup k lidem". Udělal jsem si tedy vlastní sociologický průzkum na vzorku jednoho a půl milionu vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců v České republice. Mám taky vysokoškolské vzdělání. Tak proto.

Položil jsem sobě a jednotlivcům z jednotlivých skupin sadu otázek a oni odpovídali na škále 1, 2, 3, 4, 5, 6, kde 1 = „nejméně" a 6 = „nejvíce". Tady jsou průměrné výsledky a za nimi shrnutí.

1. POTŘEBY

Z průzkumu vyplývá, že GENERACE X má stejné potřeby jako JÁ. JÁ mám stejné potřeby jako GENERACE Y. GENERACE Y má stejné potřeby jako ŽID i jako ROM. A ROM má stejné potřeby jako ITAL i NĚMEC.

2. PRACOVNÍ ŽIVOT

Z průzkumu vyplývá, že JÁ jsem více než GEN X, GEN Y, ŽID, ROM, NĚMEC A ITAL. Mám prostě více bodů, než je průměr. Současně je vidět, že nemá smysl rozlišovat mezi generacemi, Židy, Romy, Čechy. Nebo ještě jinak – rozlišovat v populaci něco jako GEN X, Y, Z je totéž, jako rozlišovat v populaci ŽIDY, ROMY, NÁRODY. Generacionalismus.

3. OSOBNÍ ŽIVOT

Co je vám po mém osobním životě? Potřebujete mi snad něco prodat? Třeba nějaký chytrý nábor? Platí všechny závěry učiněné v oblasti pracovního života. A do osobního života GENERACÍ, ROMŮ, ITALŮ vám nic není. Beztak byste ty informace využili pro nějaký „marketing".

4. SHRNUTÍ

Z ankety a ze zákona velkých čísel, statistické definice průměru a z Gaussovy křivky normálního rozdělení vyplývá:

1. Bez ohledu na škatulku, do které nás někdo zařadí, potřebujeme všichni totéž.
2. V parametrech pracovního života jsme na tom, bez ohledu na škatulku, do které někomu zapadneme, v průměru všichni stejně. „Já" jsem samozřejmě jiný než průměr.
3. V parametrech osobního života jsme na tom, bez ohledu na škatulku, do které někomu zapadneme, v průměru všichni stejně. „Já" jsem samozřejmě jiný než průměr.
4. „Já" jsem více než ideál. „Já" bychom měli věnovat speciální pozornost.

Každý člověk je jiný. Disponuje jiným mixem unikátních charakteristik. Podstatné je, jak jeho individuální systém zapadá do kontextu životní situace, ve které se právě nachází. Průměrování a škatulkování nefunguje. Ty hloupější z nás zavádí ke stereotypům. K mechanickému posuzování modelů BIOROBOTŮ. Namísto toho abychom „viděli právě toho člověka, který tady stojí před námi", bez předsudků, vidíme GENERACI ABC…XYZ, ALFA. Místo toho, abychom se ptali „Kdo jsi? Odkud přicházíš? Co nabízíš? Co potřebuješ? Kam jdeš?", máme před očima škatulku „PADESÁTNÍK", „MLAĎOCH", „ŽID", „GENERACE Y", „ROM".

„Já" jsem více než ideál. „Já" jsem více než škatulka. Sedím tady se svým šéfem v té prchavé chvíli obyčejného lidského setkání a to, co se nám honí hlavou, závisí jen na mně, na něm a na obsahu našich hlav a srdcí v tomto okamžiku. To, co je nějaké, může být jinaké. Trochu mně děsí, že by náboráři s lidmi pracovali nějak jinak než individuálně. Nic jako GENERACE X, Y, Z, ALFA, ROM, ŽID totiž ve světě mimo statistiku neexistuje.

Je mi padesát. Mému šéfovi je čtyřicet. No a? Beru ho i tak!

Radim Juchelka

Orbiťák, matematik, fyzik, informatik, učitel, systemik, ředitel, básník, milovník okrajových žánrů a všeho ,,divného” a nového, kamarád, manžel, otec, syn, motocyklista, změnař a jezevčíkovod.

 

• Abeceda generací

Moje další články