Nedávno jsem viděla film s takovou zvláštní, katastrofickou zápletkou ve stylu sci-fi. Mezi lidmi na celém světě se šíří epidemie, která spočívá v tom, že jim postupně odumírají smysly. Nejdřív přestanou cítit, pak slyšet a nakonec ztratí i zrak. Oni samozřejmě nevědí o tom, že se to takto bude dít, a je zajímavé, jak se s tím postupně vypořádávají.
Ilustrační foto: Masa Israel Journey, Flickr.com
Největší šok přichází s první ránou, kdy je napaden čich a chuť. Následuje panika, zlost a obviňování. Dostaví se i rozdělení na „my“ a „oni“ mezi nakaženými a těmi, které nákaza teprve čeká. Druhým stupněm reakce na každou pohromu je zvykání na novou realitu, např. požitek z jídla víc ve smyslu společenském namísto gastronomického, učení znakové řeči, spoléhání na sílu dotyku oproti síle slova, a vyvstane i mnoho dalších kreativních řešení, která by bez existence epidemie nikdy nespatřila světlo světa.
Ten film mě přivedl k zamyšlení nad tím, jak se jako lidé smiřujeme s koncem. A myslím tím konec čehokoli – ne nutně ve smyslu smrti nebo ztráty nějaké schopnosti z důvodu nemoci, ale s koncem v podobě docela obyčejné tečky: tečky za projektem, za vztahem, za dovolenou nebo životní etapou.
Jako kouč se snažím ty „tečky“ zbytečně nepitvat; neřeším s klienty, proč něco nevydrželo (kdo řekl, že to vydrží věčně?), nebo proč se věci udály jinak, než měly (kdo řekl, že se mají dít tak či tak?), případně kdo za to může (to by bylo na dlouho…), ale ptám se, co to všechno znamená ve smyslu budoucím. Tedy:
Pokusím se pod tímto úhlem pohledu přiblížit, jak to tedy mám s pomyslnou tečkou za HR kavárnou.
Co jsem se naučila
Poznala jsem, co znamená tvořit v komunitě lidí, kteří mají stejný zájem a dělají to s neuvěřitelným zápalem a bez nároku na finanční odměnu.
Pochopila jsem, kolik různých úhlů pohledu a jak barevná názorová paleta existuje v podstatě na jakékoli téma.
Učila jsem se pokoře při „pražení“ cizích příspěvků: kritériem bylo, aby má slova posunula jejich originální dílo a nesloužila pouze k proklamaci vlastních názorů.
Zjistila jsem, že potřebuji zpětnou vazbu.
Pozitivní dopady
Poznala jsem, že když budu chtít, mohu psát. A mohu si svým psaním získat čtenáře. To je skvělý pocit.
Uvědomila jsem si, že skrze společný zájem se mohu propojit s lidmi úplně jiného zaměření a může to vést k novým myšlenkám. Diverzita funguje!
Definitivně jsem uvěřila, že motivace je vnitřní záležitost, a tam, kde se jí nedostává, tam ani smrt nebere. Zvenku ji můžeme pouze podpořit. Ale ta podpora je veledůležitá.
Užitek pro další projekty
Ať už půjdu do čehokoli dalšího, tak první, co tam zavedu, bude „pražírna“. :-)
Kromě schopností budu pečlivě posuzovat „proč“.
Budu trvat na tom, aby se účastníci projektu pravidelně scházeli osobně.
Uvítám každý vymykající se názor jako přínos.
Nebudu si brát věci osobně (i když – o to se pokouším opakovaně a pokroky jsou minimální).
Na závěr zpět ke smyslům a smyslu. Konce k životu patří, bez konců by nebylo ani začátků, proto tak nějak zenově věřím, že se věci dějí, jak mají, a někdy je lepší to jen pozorovat. První reakce je vždycky emotivní, takoví už my lidé jsme – ale důležité je, co se stane, až se se změnou na této úrovni srovnáme. Přetavíme ji do smyslu? Vytvoříme něco nového? Začneme tam, kde jsme skončili, anebo úplně jinde? Doufám, že ano.
Autorka rozvojových programů, projektová manažerka a nadšená stoupenkyně pozitivních myšlenek