Buzzword prokrastinace

Stalo se to asi před rokem. Jednoho dne večer dorazila manželka domů a od dveří se ke mně řítila v botách, kabátu a s obří taškou. Věděl jsem, že chce pronést něco zásadního.

„Už vím, co mi je!“
„Co ti je?“
„Mám prokristanaci!“
„Myslíš prokrastinaci? A jak to víš?“
„Teď jsem o tom poslouchala v autorádiu!“

Od té doby doma říkáme prokrastinaci prokristapánace. 

Koučové, semináře, workshopy a stovky knih o zásadním zvýšení osobní efektivity se pokoušejí vyléčit zmatenou a hledající duši západního člověka, který se odcizil přírodě, historické zkušenosti a hodnotám a navíc je zavalen takovým objemem práce a úkolů, který by si naši předkové ani neuměli představit. Žijeme v době a civilizaci fatálně zaměřené na výkon. Odpovědnost a starosti, které často máme na svých bedrech, jsou příliš velké. 

Myslím si, že je pochopitelné, že se tu méně často, tu častěji, nedokážeme s tím tlakem na náš výkon zcela srovnat. Není divu, že zástup spasitelů, nabízejících řešení pro zvýšení osobní efektivity, roste geometrickou řadou. A není také divu, že o osobní efektivitu je na druhé straně takový zájem. Lidé chtějí slyšet řešení svých životů, chtějí se dozvědět tu zázračnou metodu, která pomohla jiným a teď už konečně pomůže i jim. Nevíme si rady se životem. Ptáme se druhých, protože jsme se odnaučili ptát se sami sebe. Obávám se, že se jednou dočkáme dne, kdy polovina západní civilizace bude pracovat a ta druhá ji bude koučovat a povede workshopy. 

Nic naplat, je to byznys a jedna metoda střídá druhou. Kolik prográmků na zlepšení práce s úkoly ve svých laptopech, tabletech a smartphonech vystřídali nadšenci (včetně mě), kolik za ně dali peněz a který z nich nakonec používají? Možná ten nejjednodušší, co je zadarmo. Já sám se před časem vrhl na populární GTD, nakoupil aplikace do všech svých elektronických hraček a začal tím, že jsem si pustil video s přednáškou Petra Máry o GTD metodě. Nedokoukal jsem to konce a aplikace skončily v propadlišti dějin. Takhle systematický nejsem a ani nemám potřebu být. Není to moje parketa a nutil bych se do toho.

A co knihy? Kdybychom si dali práci a shromáždili všechny knihy s tématem osobní efektivity, co se u nás v tento moment prodávají, byly by jich desítky, možná stovky, a každá by přinášela konečně spolehlivé řešení. 

Například řešení prokrastinace. V současnosti část Česka tak trochu žije Ludwigovou knihou Konec prokrastinace. Autor sám se v úvodu zmiňuje o univerzálních a zaručených radách, obávám se ale, že nakonec se jeho kniha řadí do stejného zástupu, už jenom svým názvem.

Není to třeba tak, že jsme každý jiný, unikátní, každý jsme nastavený jinak a každému vyhovuje něco jiného? Už několikrát jsem byl na workshopu, kde mi důrazně vymlouvali začínat den vyřizováním e-mailů, protože dopoledne, kdy je mozek nejkreativnější jím přece nemůžu plýtvat na mechanickou práci. Mně ale začínat den „vyřizováním“ vyhovuje. 

Pamatuji si na moment, bylo to v době mého ředitelování, kdy mi došlo, že pokud potřebuju na něčem v klidu pracovat, začínám až někdy kolem třetí odpoledne, to znamená v době, kdy už je konec pracovní doby téměř na dohled, a končím v šest, v sedm. Uvědomil jsem si, že to takhle mám v podstatě trvale. Bohužel jsem si tehdy myslel, že je to moje chyba, a snažil se to změnit, protože masáž prodavačů řešení efektivity byla příliš silná. Po čase jsem seděl v pracovně svého známého. Prošedivělý a zkušený pán ve středních letech, freudovec a jungovec, psycholog, terapeut a psychotronik. Mám ho moc rád pro jeho lásku k přirozenosti a selskému rozumu. Povídali jsme si o naslouchání svým rytmům (ano pánové, i my máme své cykly). Zeptal jsem se ho zkusmo, kdy si myslí, že mám své nejproduktivnější tvůrčí hodiny během dne. Zadíval se na mne přimhouřenýma očima, protočil v ruce virguli a po chvíli mlčení řekl:

„Mezi čtvrtou a šestou odpoledne.“
„A je v pořádku, že dopoledne dělám rutinní práci a na tu, kde je třeba přemýšlet nejvíc, se vrhnu odpoledne, kdy bych už měl mít podle všeho unavený mozek?“
„Rozhodně, jestli vám to vyhovuje! Kdo vám řekl, že by to nemělo být v pořádku?“
„Lektoři.“
„Tak to jsou blbci.“

Vloni v létě nám Robin Sharma z pódia Kongresového centra důrazně kladl na srdce, ať vstáváme každý den v pět, protože teprve až si tento návyk osvojíme, poznáme blahodárný vliv na naši efektivitu. Asi je typický skřivan, ať si tedy vstává pro mě za mě třeba ve čtyři. Pracovat prý máme 90 minut v kuse, potom 10 minut přestávka a zase dalších 90 minut práce. A tak pořád dokola. Ale co když pocítím únavu třeba v sedmdesáté minutě modulu? 

Přístupů k prokrastinaci je víc. Ludwig proti ní bojuje, jiní se ji snaží naopak využít. Zajímavý článek  od Belle Beth Cooper vyšel nedávno na Fast Company. Proti prokrastinaci nebojuje, naopak píše o způsobech, jak prokrastinaci využít ke svému prospěchu.

Nevím. Nejsem psycholog ani expert na prokrastinaci a denní efektivitu. Pouze nemám rád zaručená řešení a zaručené pravdy. Beru prokrastinaci jako zcela přirozenou obrannou reakci naší mysli, která se potřebuje protáhnout stejně tak jako unavené tělo, pracujeme-li fyzicky. Nemyslím si, že je třeba jí vzdorovat, zabývat se tabulkami, barevnými puntíky, křečky, buzerlístky a já nevím čím vším. Nemyslím si, že je třeba hledat cesty, jak toho stihnout víc, dodělat víc, dokončit víc. 

Pokud máme problém s odkládáním, přestávkami, věnování se třeba Facebooku místo práci, možná nám tím naše mysl něco říká. Třeba že to, co děláme, není to pravé, že nás to třeba nebaví a že se máme poohlédnout po něčem jiném. Nebo že se vyhýbáme nepříjemné odpovědnosti – potom to ale není o zvýšení efektivity, ale o návštěvě terapeuta nebo o komplexní změně svého života. Anebo že se jenom máme protáhnout a jít si poklábosit s kolegy. Anebo se zvednout, vypnout počítač a jít se na půl hodiny projít ven. Garantuju vám, že až se vrátíte a počítač znovu zapnete, půjde to od ruky.

V téhle úvaze se s vámi pouze dělím o to, jak to vidím já a jak to dělám já. Myslím, že máme vždy možnost volby: můžeme strávit roky hledáním té správné metody, diskuzemi, jestli je lepší elektronický diář nebo papírový, jestli je lepší si kreslit denní plán, jestli se máme pokoušet prokrastinaci obelstít fiktivními úkoly, jak začínat a končit den atd. Anebo prostě zkusit se ztišit, zklidnit a naslouchat sami sobě. A možná změnit život. Možná někdo zjistí, že mu vyhovuje něco jiného. Že je nejefektivnější, nejvíc toho dokončí a cítí se dobře v něčem, co je třeba úplně něco jiného, než ho učil lektor na školení minulý týden. On ale není důležitý. Důležití jste vy.

Přečtěte si také k tématu:

• Jak (ne)plánovat
• Zaměstnanecké paradoxy: chceme více volna, pořádně relaxovat ale neumíme