Téma

Honza Sakař: Fotograf na plech

31.12.2014 Radim Koštial 0 komentářů

Honza Sakař pracuje v IT, fotí a studuje Institut tvůrčí fotografie. Kromě toho pro sebe objevil a učí se starou techniku kolodiových fotografií a na hliníkové tabulky díky ní vytváří působivé, vizuálně emotivní a nádherné fotografie. Jednou na plech fotil i mě, což znamenalo vydržet naprosto bez pohnutí celých deset vteřin s malou oslepující elektrárnou před obličejem. Tehdy mě fascinoval ten dlouhý, nepohodlný a složitý proces i jeho prsty rozežrané od chemie. Co vlastně vede kluka v éře digitálu k tomu, aby tohle všechno podstupoval a vracel se o sto padesát let zpátky?

Kolodiová fotografie na plech. To může pro většinu lidí znít jako hudba z Marsu. Můžeš, Honzo, tuhle technologii krátce popsat?
Je to vlastně druhá nejstarší fotografická technika, vynalezená tuším v roce 1851, a po první daguerrotypii znamenala kolodiová fotografie výrazné usnadnění celého procesu. Vše spočívá jednoduše v tom, že poliješ desku roztokem lékařského kolodia se solemi, necháš to ustát a desku následně zcitlivíš roztokem dusičnanu stříbrného. Tím se stane světlocitlivou. Potom ji exponuješ a hned vzápětí je třeba ji vyvolat, přerušit, ustálit a vyprat. S celým procesem od prvního polití desky se musíš vejít do patnácti minut.

Kde ses k téhle technologii vlastně poprvé dostal?
Já vůbec nevím. Tuhle otázku mi pokládá řada lidí, ale já na ni neumím odpovědět. Zhruba před rokem, chvilku poté, co jsem se dostal na Institut tvůrčí fotografie, jsem se po několika letech focení na digitál vrátil k focení na film, obnovil svoji fotokomoru a začal opět vyvolávat, jak jsem byl zvyklý dřív. Brzo mi došlo, že je to pro mě málo, že bych rád zkusil něco víc. V té době jsem narazil na fotografie Antona Corbijna a jeho expresívní, zrnité a zvláštní portréty. Zkoumal jsem tehdy, jakou technikou pracuje, objevil jsem techniku Lith Process, což je způsob vyvolávání pozitivu, fotografických papírů. To mě přivedlo k experimentování s chemií, naštěstí jsem nic neodpálil a celé mě to začalo bavit. A možná proto, že jsem na gymplu propadl z chemie, mě to o to víc baví a o to větší dobrodružství to pro mě je. A pak už asi byl jenom krůček k tomu začít zkoušet něco nového.

Proč zrovna kolodium?
Asi jsem na to někde narazil a přišlo mi to charakterově a výrazově nejzajímavější. Tak jsem se do toho pustil.

Kde jsi čerpal všechny informace?
Existují americká diskuzní fóra, kde je tahle technika rozebraná dopodrobna, tam se nakonec dá najít všechno.

Pracuje touto technikou u nás ještě někdo?
Jeden můj kamarád, se kterým jsme vše společně objevovali, a pak třeba Ondřej Janů. Pár lidí tu je.

Předpokládám, že jsi šel cestou pokus−omyl. Jak dlouho trvalo, než se ti povedla první fotka?
No, já vůbec pracuju cestou umývání pokusů, jak tomu říkám. Ale v podstatě se mi hned první deska povedla tak, že na ní něco bylo. Já se totiž snažil zjistit si dopředu maximum informací, jako je třeba teplota nebo přesné složení kolodia, abych se pokud možno vyhnul problémům. Na problémy jsem samozřejmě narážel a narážím dodnes a narážet budu. Třeba se trápím osm hodin, kdy mi šednou desky a nic na nich není a já konečně – po osmi hodinách frustrace – přijdu na to, čím to je.

Co tě na tom vlastně baví víc? Samotný proces, nebo vizuální výsledek?
To asi nejde úplně oddělit. Samozřejmě mě přitahuje ten vizuální jazyk, kterým to celé mluví, stejně jako kohokoli jiného, komu to ukážu, ale zároveň mě na tom baví to, že je to složité. Když jedu někam fotit, jedu s autem naloženým téměř po střechu lahvičkami s chemií, tam to potom hodinu skládám a hodinu rozkládám a odvážím si třeba tři fotky, což by většině lidí přišlo pošahaný, a taky to občas slýchám. Baví mě, že musím něco překonat. Pro mě ta fotka takhle znamená mnohem víc, než kdybych si ji přinesl na filmu nebo paměťové kartě digitálního fotoaparátu. Je to artefakt.

Šlo by ten vizuální styl nasimulovat digitálním postprocesem třeba z digitální fotky?
Do jisté míry asi ano. Neviděl jsem ale ještě tak dobrou simulaci, která by mě přesvědčila. Počítačově samozřejmě lze částečně napodobit různé styly a techniky, a nakonec jde o to, jak ta fotka mluví. Což je na druhou stranu i riziko, protože hrozí sklouznutí po pouhém efektu. Často jsem si uvědomil, že se někdy moc soustředím na techniku, ale to výtvarno zůstává upozaděné. V téhle technice je věcí, které se můžou pokazit, nesrovnatelně víc, než když si jenom na foťáku nastavíš clonu a čas a jedeš. Stále to beru tak, že jsem na začátku a učím se to. Učím se, co to umí a kam se s tím dá posunout.

Proč to celé děláš?
Láká mě postavit na tom výjimečnou malou značku portrétního studia, které by stálo především na téhle technice. Dělat fotky, které jsou zajímavé jenom tím, že jsou na plechu, mě nezajímá. Chci vidět dál a snažím se o to, když je dělám. Jasně, před těmi sto šedesáti lety, když na kolodium fotili indiány a vojáky z války Severu proti Jihu, neměli jinou možnost. Já si uvědomuju, že je to v podstatě manýra. S tím se snažím nějak popasovat. Nejen vnitřně, ale následně i v těch samotných fotkách. Aby to nebyla jen manýra, ale abych našel i důvod, proč by ta fotka měla existovat a má být udělána zrovna touto technikou.

Proč by se to lidem mělo líbit?
Myslím, že se to trochu trefuje do dnešní doby. Lidi ujíždějí na vintage věcech, všude je nostalgie po tom, co bývalo, a tyhle fotky s sebou taky nesou ohromný emotivní náboj.

Myslíš, že by právě na tom měl být postaven smysl toho portrétního studia?
Myslím si, že jsem na to narazil ve vhodnou dobu. Je to v podstatě takový Instagram v čisté, původní podobě. Lidi to mají rádi, stejně jako mají rádi Polaroidy. Protože digitální technika se dostala do tak dokonalého stavu, že už to začalo být prostě moc. A lidé se teď snaží vracet k nedokonalosti. A ve fotografii se chci vrátit tam, kde to ještě mělo duši, kterou digitální technologie nemá.

Máš s kolodiovými portréty vážný zájem o to, rozjet si na tom skutečný byznys?
Nejsem typ, který by do toho skočil po pár měsících, co to dělá. Je mi jasné, že technických věcí, které se můžou „podělat,“ je strašně moc. Teď jsem například vyjel fotit jednoho výrobce hudebních nástrojů, bylo to na plakát jedné kapely. To celé zadání mi dávalo smysl, protože on sám například vyráběl svoji kytaru sedm let a vyfotit ho něčím, co je hned hotovo, je nesmysl. On se pro to nadchl a viděl to úplně stejně. Jenže já se u toho focení zasekl na čtyři hodiny – stan jsem měl venku na dvoře, když jsme přijeli, byla teplota tak akorát, udělali jsme zkoušku, ta byla exponována úplně parádně. Jenže jsme se odešli najíst do hospody, a když jsme se vrátili, teplota klesla, já udělal úplně stejně tu samou fotku a ona byla brutálně podexponovaná. Pokoušel jsem se na to přijít tři hodiny, než mi došlo, že to je tím, že poklesla teplota, i když jenom o pár stupňů. A to jsou věci, které se nikde nedočteš, prostě narazíš čumákem.

Takže teď je pro tebe prioritou zvládnutí techniky?
Ano. Nejsem ten typ, co vezme do ruky tužku a papír, naučí se nakreslit kruh a jde si hned sednout a kreslit na Karlův most. Nechci to nabízet jako službu, dokud si nebudu jistý tím, že to umím dodat.

Kdo podle tebe může být ideální cílová skupina?
Asi kdokoli, kdo bude chtít mít fotku ode mě, kdo bude chtít tu značku a to, že fotka bude zajímavá a jiná, než by mu udělali všichni ostatní. Taková, že budu ochotný se pod to podepsat. Ale k tomu musím nejdřív dokonale zvládnout tu techniku. K té unikátní značce mě vede, když vidím, jaká je dnes doba, že spousta dobrých fotografů končí v časopisech, přicházejí o práci, protože o jejich relativně drahé služby není zájem a oni fotí svatby, firemní večírky nebo živoří na workshopech. Jasně, taky to příležitostně dělám, ale nevidím v tom způsob, jak se odlišit, jak se vytrhnout z té masy, která má stejné foťáky, stejné objektivy a produkují podobné záběry. Myslím, že než se snažit jít stejnou cestou a být třeba o půl kroku vpředu, tak mi mnohem větší smysl dává otočit se třeba o 180 °, podívat se opačným směrem. A třeba tam něco je. Tak, jak říkal tuším Robert Capa: Když se všichni fotografové dívají jedním směrem, podívej se tím opačným.

Honzo, díky moc za rozhovor a ať se ti daří!

Foto: Honza Sakař