Téma

Neúspěch je vnitřní postoj

01.11.2014 Tomáš Janeček 8 komentářů

Když jsem ještě pracoval v RSJ jako trader, tak jsem byl na rozdíl od některých svých tehdejších kolegů poměrně jednostranný – mým cílem bylo dosáhnout v co nejkratší době co největšího zisku, a to samozřejmě s co nejmenším rizikem. Bylo mi prakticky jedno, jak toho dosáhneme. Ve svém uvažování jsem se nelimitoval tím, že bych zároveň rád vytvořil něco hezkého nebo užitečného pro druhé. V centru mého uvažování stála moje potřeba stát se finančně nezávislým. O to mi šlo a pro naplnění svého cíle jsem byl ochotný obětovat hodně svého času a energie.

Svého cíle jsem po několika letech dosáhl a viděno očima byznysmena, jsem byl z „objektivního“ hlediska velmi úspěšný. K mému překvapení jsem se ale necítil vnitřně naplněný. Byl to pro mě nesmírně cenný zážitek, protože jsem si již nemohl namlouvat, že budu spokojený, až dosáhnu toho či onoho. Měl jsem v zásadě všechno. Uvědomoval jsem si ale propastný rozdíl mezi tím, jak mě vnímá vnější svět a jak sám sebe vnímám já. Nechápal jsem to a rozhodl jsem se obrátit svoji pozornost na svůj vnitřní svět.

Jakou mám jako člověk hodnotu?
Postupem času jsem přišel na to, že mi chybí pocit vlastní hodnoty. Tento pocit jsem nedokázal ničím vykompenzovat. Už jsem ho ani nechtěl žádným dalším „úspěchem“ přehlušovat. Dovolil jsem si tuto pravdu o sobě prožít – mám pocit, že na mně nezáleží a že nemám lidem co nabídnout. Nemám žádnou hodnotu. Hodně to bolelo, ale za nějakou dobu se ve mně začalo rodit něco nového. Cítil jsem, že jsem k sobě pravdivý, a za to jsem sám sebe dokázal ocenit. Za svoji upřímnost a odvahu jsem si sám sebe začal vážit. Zrodila se ve mně nová základna.

Jsem přesvědčený, že skutečně úspěšný život musí mít kořeny v pravdivosti k sobě samému. Je důležité, abych cítil, že já sám mám hodnotu bez ohledu na to, jestli jsem něco úspěšného vytvořil nebo ne. Platí to i obráceně – celý svět si o vás může myslet, že jste úžasní a úspěšní, ale pokud to necítíte vy sami, tak je vám to k ničemu. Z vašeho hlediska to jednoduše pravda není. Kolikrát jste například zažili situaci, kdy vám krásná žena říkala, že je „moc baculatá“ nebo „moc či málo čehokoli jiného“? A jak moc jste byli úspěšní v tom přesvědčit ji, že to není pravda? Mně se to nikdy nepodařilo.

Determinace okolím
Uvědomil jsem si, že to, jak o sobě přemýšlíme, do velké míry ovlivnilo (a ovlivňuje) svými postoji naše okolí, zejména pak naše rodina a škola. Cítil jsem, že si moc přeju, aby moje děti o sobě přemýšlely jinak, než jsem o sobě přemýšlel já sám, aby jednoduše cítily, že jsou sami o sobě v pořádku bez ohledu na to, jak vypadají nebo jak jsou úspěšní či neúspěšní. Představa, že moje děti budou stejně jako já kompenzovat svoje pocity nedostatečnosti výkonností a „úspěchem“, mě děsila. Přemýšlel jsem, jak pro ně vytvořit co nejvíce přirozené prostředí, které bude respektovat jejich odlišnosti a kde by se mohli individuálně rozvíjet. Moje úvahy nakonec vyústily k tomu, že jsme společně s mojí ženou založili česko-anglickou Montessori školku Duhovka a postupně jsme vybudovali celý vzdělávací systém pro děti od 1 roku až do 19 let.

Z mého pohledu je většina z nás příliš zaměřená na budování vnějšího světa a velmi málo toho ví o svém vlastním já. Paradoxně jsou to ale naše vnitřní postoje, přesvědčení, motivy a skryté cíle, které nejvíce ovlivňují způsob naší tvorby ve vnějším světě (Artho Wittemann: Prohlubující výcvik v individuální systemice, Maitrea 2012). Je velký rozdíl mezi tím, jestli chci například vytvořit školu proto, aby se o mně mluvilo, abych se mohl cítit jako filantrop, abych byl okolím považovaný za „správného“ a „dobrého“ člověka, aby mě lidé obdivovali, aby měly moje děti byznysové kontakty, aby patřily k „vyvoleným“, anebo proto, že mě to prostě baví, že chci opravdu poctivě něco druhým dát, že chci alespoň něco málo změnit na tom, co se mi na světě nelíbí, že prostě cítím, že je to tak správné a že samotná tvorba je pro mě odměnou, protože mě to vnitřně naplňuje.

Poznejme svůj vnitřní svět
Ze své zkušenosti vím, že naše motivace a cíle často nejsou zdaleka tak čisté, jak to na první pohled vypadá. Považuji za užitečné, abychom svoji pozornost přeorientovali směrem k vnitřnímu světu, abychom tak z celkového pohledu dosáhli určité vyváženosti a mohli jsme více reflektovat, o co nám opravdu jde. Když se to naučíme u sebe, tak zjistíme, že jsme schopni vidět i postoje druhých lidí. Nenecháme se tak snadno obalamutit.

Jeden praktický příklad: Představte si, že váš syn chodí do čtvrté třídy. Má za úkol vyřešit slovní úlohu z matematiky. Víte, že je inteligentní, ale z jakéhosi záhadného důvodu mu slovní úlohy nejdou. Tvrdí, že je to pro něj moc těžké. Fajn. Sednete si s ním k úkolu. Cítíte, že je napružený. Po chvíli si uvědomíte, že úkol vlastně dělat nechce. Jeho postoj vůči úkolu je „NE“. Popíšete to, co přesně cítíte: „Cítím, že nemáš zájem úkol vůbec dělat. Začínám to chápat. Jsi dost chytrý na to, abys to zvládl, ale ty ses rozhodl, že ho dělat nebudeš. Hmm. Dokud nezměníš svůj postoj, tak ti nemůžu pomoct. Přijď, až budeš připravený. Zatím si budu tady vedle číst knížku.“

Pokud sám nechci, tak to nikdy nepůjde…
Situace má teď několik možných scénářů. Omezím se na popis dvou základních. V prvním scénáři váš syn po chvíli přijde s jiným vnitřním postojem – uvědomí si, že máte pravdu a řešení matematické úlohy se vnitřně otevře. Ve druhém scénáři se ale s vámi začne hádat – začne vás přesvědčovat, že na slovní úlohy skutečně není. „Já to vím, že na to nejsem. Neumím to.“ V tu chvíli můžete mít tendenci vzdát to. „Že by na to opravdu neměl? Že by mě moje intuice klamala?“ probíhá vám hlavou. Po chvíli si ale uvědomíte, že jediné, co je v tuto chvíli skutečné a přítomné, je jeho ještě silnější postoj „NE“ vůči vypracování slovní úlohy. O tom, jestli ji váš syn dokáže zvládnout nebo ne, jste se nedozvěděli vůbec nic nového. Opět poukážete na to, co je zřejmé, ale někdy snadno přehlédnutelné: „Přesně o tom mluvím. Ty nechceš úkol dělat. Možná je to pro tebe těžký úkol, ale možná ne. Jenže v tuto chvíli o tom vůbec nic nevíme, protože ses už rozhodl, že ti to ,nepůjde‘. Pojď to zkusit. Já jsem úplně v pohodě a netrápím se tím, jestli to zvládneš nebo ne, ale pomůžu Ti, až budu cítit, že do toho se mnou jdeš.“ Teprve když bude váš syn skutečně spolupracovat, tak se dozvíte, jak na tom se slovními úlohami skutečně je.

Co se vám snažím sdělit? Že naše vnitřní postoje určují naše životy víc, než si uvědomujeme, a přitom o nich překvapivě často víme velmi málo. Možná se svým synem nevyřešíte lépe slovní úlohu z matematiky, ale pomůžete mu uvědomit si, že je to jeho vnitřní postoj, kterým sám sebe limituje, a vy sami si nevytvoříte mylný obrázek o jeho schopnostech řešit slovní úlohy. Nenecháte se oblafnout a nezbaštíte mu jeho nevědomou strategii, jejímž cílem bylo věci si zjednodušit a systematicky se i do budoucna řešení slovních úloh vyhnout.

Podobně je tomu i v jakémkoli jiném kontextu – ať již pracovním nebo soukromém. Pokud vás například kolega v práci bude přesvědčovat o tom, že něco „nejde“, tak to může být pravda, pokud jeho vnitřní postoj k té věci je „ANO“. Ale v případě, že jeho vnitřní postoj je „NE“, tak je velmi pravděpodobné, že se váš kolega snaží věci si zjednodušovat a pořádně se nad problémem nezamyslel.

Otázky k zamyšlení:

Je v souladu to, jak sám sebe vnímám já a jak mě vnímají druzí? Pokud je tam rozpor, tak jak je to možné? Jaký postoj mám sám k sobě? Jak jsem si ho vytvořil?

Proč tolik toužím po tom, abych dosáhl úspěchu? O co mi opravdu jde? Co si nechci přiznat?

Jaký je vnitřní postoj člověka (mého kolegy) k věci, kterou mi vypráví?

Foto: Flickr user Jason Borneman