Kanceláře jsou pro lidi (Část 2)

V předchozím dílu jsem se dotkla tématu vlivu vnějšího prostředí na člověka a jeho chování. Kladu si otázku, a skutečně by mě to moc zajímalo, kolik lidí se u nás tomuto tématu věnuje, ať už na vědecké úrovni, laické úrovni, nebo ve formě výzkumů sloužících pro komerční účely. Dost možná, že v komerčním prostředí je o toto téma mnohem větší zájem…

Na jaře roku 2011 se v Londýně uskutečnila zajímavá výstava. Bylo to vlastně zakončení výzkumného projektu vedeného sdružením Concrete Geometries (Geometrie betonu). Výstava se konala na půdě a pod záštitou Architectural Association School London.

Marianne Mueller, víceředitelka tohoto sdružení, k tomu řekla: „Architektonické školy tráví hodně času vytvářením prostoru, ale nemají čas ho vyhodnocovat. Jak můžeme pomocí komplexní geometrie změnit nebo ovlivnit způsob, jakým lidé žijí?“

Výstava se zaměřila na experimentování s prostorem a jeho vliv na chování lidí. Obsahovala dvacet projektů, které se s tímto zajímavým tématem vypořádaly nejúspěšněji. 

Výstava už bohužel není k vidění, na internetu jsou k dohledání kusé informace a fotografie. Mně se nejvíc líbí instalace Fran Cottell's House Installation Project.

Architekt Cottell nejprve vyvýšený ochoz zrealizoval ve svém domě – s cílem změnit dynamiku mezi návštěvníky a těmi, kteří zde žijí. Pro výstavu „Geometrie betonu“ podobně vyvýšenou plošinou zaplnil výstavní prostory. Ve středu plošiny pak sestupné schody vytvářejí diskusní prostor. Design směřuje k nezastrašujícímu otevřenému prostoru, kde se lidé cítí pohodlněji a mohou přemýšlet o vystavených fotografiích.

Myslím, že podobně uspořádaný odpočinkový prostor jsem viděla v pražském HUBu. Musím se někoho zeptat, jestli to bylo navrženo s podobným účelem a jak se tam lidé cítí. Moje děti se tam cítily náramně dobře, běhaly nahoru a dolů a úspěšně rušily polovinu pracujících.

Vybavuje se mi také moje vlastní životní zkušenost. Čtyři roky jsem vedla neziskovou organizaci, která měla ve svých strategických plánech řadu zajímavých a potřebných věcí. Jednalo se o organizaci, jež pomáhala a podporovala rodiče, kterým se předčasně narodilo dítě. Zároveň jsme se „braly“ také za ona maličká miminka. Sotva půl kila života bojujícího za svoji šanci… Ačkoli je to především jejich boj, dospělí nejsou zcela bezmocní. Protože mozek dítěte před narozením prochází bouřlivým vývojem a každý stimul se počítá, je nesmírně důležité poskytnout nedozrálému centrálnímu nervovému systému (CNS) podobné prostředí, jaké je v děloze. Tedy tmu, teplo, tlumené zvuky. A také doteky, které miminko cítí, když natáhne ručku. Jak to vypadá? Dotkne se ručičkou stěny, ta je pružná, ale zároveň pevná. Je měkká, hebká, ale zároveň představuje hranice. To je velmi důležitý vjem, který se následně simuluje i v inkubátoru, kam se nedonošené děti ukládají. Děti se balí do tzv. pelíšků, ve světě se dokonce v inkubátoru pohupují. Proč se tato zdánlivá drobnost neignoruje? 

Protože nedonošeným dětem se na základě stimulů vytvářejí nervová spojení, dá se říci cestičky. Čím více stimulů, tím více cestiček. Cílem je, aby se miminku vytvořila normální struktura mozku. Tak jako u ostatních, donošených dětí. Aby dítě mohlo žít plnohodnotným životem.

Z vnějšího pohledu se to zdá jenom jako banalita, pramenící snad z prastarých zkušeností našich babiček, které děti také pevně balily do zavinovaček, ale viděno optikou výsledků nejnovějších výzkumů to skutečně funguje. Dá se s nadsázkou říci, že znovu objevujeme Ameriku.

Víte, proč mají v některých školních třídách vzadu za lavicemi koberce? Ano, snižují úroveň hluku. Také si však představte ten pocit, jaké to je, když si sednete na měkký koberec, a jaké to je, když si sednete na tvrdé linoleum. Je to rozdíl, že? Je to také tak trochu novinka, já si to ze svého mládí nepamatuji. Nezažila jsem, že by si s námi paní učitelka sedla vzadu do kroužku a povídali jsme si. Vztahy byly trochu více formální. Takže se vlastně docela dost věcí od doby mého dětství změnilo. Já myslím, že k lepšímu.

Zdá se zcela zřejmé, že v budovách nemocnic či škol k humanizaci prostoru dochází. Vyrůstají zde nebo tu dočasně pobývají naše děti a nám hodně záleží na tom, aby vyrostly ve zdravé a vyrovnané bytosti. Ovšem jen velmi pozvolna se tento přístup vkrádá do našich pracovních prostor. Do míst, kde trávíme třetinu svého dne (workholikům upravuji na polovinu). Trápí mě otázka, proč?

Ještě stále je u nás dost míst, kde se lidé necítí dobře. Jsou to místa, kde jsou pravidla a formální autorita vědomě transformovány do účinku prostoru. Uvědomujeme si dostatečně, jak nás tyto prostory ovlivňují?

Pracuji v oblasti produktového designu. Již před dvaceti lety se designér Don Norman zabýval intenzivně otázkou, jak tvořit design v každodenním užití, aby sloužil nám, ne my jemu. Ve své knize „Design pro každý den“ říká, že dobrý produkt (rozuměj produktový design) by měl umět vysvětlit sám sebe. Neměl by nás trápit, frustrovat a ztěžovat nám život. Inspiraci poskytl a realizaci našel ve stovkách produktů, nesmrtelnou slávou ověnčeným Jablkem počínaje. Je těžké takový design vytvářet, vyžaduje to velkou profesionalitu od designéra i zadavatele. Vím o tom své, protože je to náš každodenní chléb. Ale jde to, snažíme se. Snažíme se vytvářet předměty denního užití, majíce na paměti pravidlo, aby sloužily a zlepšovaly život svých uživatelů.

Lidé, kteří je vytvářejí, jsou však součástí celého procesu. Věřím, že nespokojení a frustrovaní lidé nemohou vytvářet věci, které zlepšují životy ostatních. A proto se u nás snažíme vytvořit takové prostředí, které je pro ně příjemné. Není to snadné, ale snad se to daří.

Místo, kde pracujeme, tvoří předměty, které používáme, vztahy, které tam vytváříme a žijeme, a samotný prostor. Tak tedy závěrečný apel a výzva?

Chcete vytvářet skvělé výrobky nebo služby, jež pomáhají zlepšovat život lidí? Zlepšete prostor, vztahy a předměty obklopující lidi, kteří je vytvářejí! Vaši zákazníci to totiž poznají. A budou rádi vašimi zákazníky. 

Já osobně si myslím, že nejbližších dvacet let možná přežijí firmy, které budou vnitřně vyznávat univerzální lidské hodnoty a svým zákazníkům a partnerům nabídnou jejich sdílení. Předloží jim tak smysl vlastní existence, který je samotné přesahuje.

Lenka Novotná

Duší designer, profesí manažer v Plastia sro. Snažím se dělat design věcí, které lidem slouží, dobře vypadají, a lidé je milují.

 

• Kanceláře jsou pro lidi (Část 2)
• Kanceláře jsou pro lidi (Část 1)

Moje další články