Téma

S kancelářemi mám trochu problém – rozhovor s arch. Danielou Polubědovovou

01.09.2013 Radim Koštial 0 komentářů

Architektka Daniela Polubědovová navrhuje i samostatné domy, já ji mám ale přesto stále spojenou s moderními interiéry a opravdu zajímavými realizacemi kancelářských prostor. Po dlouholetém působení v D3A studiu se osamostatnila a pracuje sama ve svém překrásném ateliéru, který vypadá spíš jako byt, na pražském Starém Městě. Povídali jsme si v něm o jejím přístupu k estetice a pojetí kancelářského prostředí.

Danielo, mimochodem, nevadí ti někdy, že pracuješ sama?
Někdy ano. Většinu času mi ten klid a samota tady vyhovuje, ale mám chvíle, kdy mi kolegové opravdu chybí. Konečně, jako v kanceláři.

Projektuješ raději domy, nebo kanceláře?
Například teď zrovna probíhá realizace domu pro klienta, který chce vše v organických tvarech, a to je opravdu radost. Abych byla upřímná, mnohem raději projektuju byty a obytné domy než kanceláře.

Pročpak?
Souvisí to možná se mnou samotnou. Mně je kancelářské prostředí poměrně cizí. Proto je pojímám po svém a proto asi mám klienty, kteří za mnou přicházejí právě na základě toho, co už jsme udělali, co už znají. Nepamatuju si, že by přišel někdo, kdo by si mě třeba vybral z nějakého seznamu architektů nebo internetového vyhledávače a neznal moje realizace. Takoví investoři tedy vědí, co chtějí, máme tím pádem na ztvárnění realizace podobný pohled a potom je ta spolupráce v souladu a moc příjemná.

Co si vůbec představíš, když řeknu kancelář?
Představím si asi dva hlavní směry. První je prostředí developerských projektů kancelářských budov, které mají velmi podobnou atmosféru. Postrádají osobní pocit, jsou to v podstatě fabriky. No a druhý směr jsou takové ty typicky české pelíšky, kdy je pracoviště každého člověka zavaleno nánosy osobních věcí a celek pak postrádá jakýkoli styl a atmosféru. Opravdu málokdy se setkávám s výjimečným prostředím, které je zajímavé a práci lidí v něm zlidšťuje. To je samozřejmě můj osobní pocit, každý máme jiné vnímání.

Cetelem, D3A Studio. Foto Filip Šlapal

Jde o pocit?
Ano. Na architektech je dát ztvárnění kanceláře směr a styl a tím pádem pocit. Teď právě vytvářím velmi osobní kancelář pro jednu paní ředitelku, která si mě vybrala, protože se jí moje věci líbí. Pojali jsme to tak, aby se ve své kanceláři cítila téměř jako v bytě, ten lidský rozměr a pocit tam záměrně zdůrazňuju. Já si vůbec myslím, že základem interiéru, a nejen v kancelářích, je harmonie. Pokud lidé pracují v prostředí, kde se podaří harmonii vytvořit, cítí se tam velice dobře a ani nevědí přesně proč. Je to o hře tvarů, barev, materiálů a na architektovi je, aby právě tuto rovnováhu uměl vytvořit. Při přestavbě kanceláří nebo i stěhování lidé často cítí, že to staré jim už nevyhovuje a mají potřebu něčeho zcela jiného, ale nevědí přesně, jak by to mělo vypadat. A architekt je tu od toho, aby jim cestu někam dál ukázal.

Jaké firmy jsou tvoji typičtí zákazníci?
To se asi nedá generalizovat, i když nejvíc jde asi o české pobočky zahraničních firem. Ale na druhou stranu teď navrhuju hodně osobní kancelář do vědecké sféry, a to je zajímavá změna.

Jak vypadá typické zadání při návrhu kanceláří?
Klient má většinou jasno, pokud se týká provozu firmy – například počtu kanceláří, zasedaček, kapacity open space a jaké budou společné prostory. Architekt by měl umět vytvořit optimální rozvrh prostoru, pokud klient jasnou představu nemá. Dispozice a provoz je ovšem základ každého řešení. Stalo se, že jsme i navrhovali zásadní změny ve fungování firmy, například změnu od malých uzavřených kanceláří do transparentně oddělených místností, nebo do otevřených společných pracovišť. Takové změny nejsou vždy pro lidi jednoduché.

To si dovedu představit. Bývají to někdy krušné chvíle?
Nejdůležitější je, aby klient měl jednotný názor. Je opravdu velkou komplikací, když do projektu mluví víc lidí najednou. Každý z nich má svůj osobní a jiný názor a to není možné v projektu zohlednit. Šéf, nebo co nejužší tým, by měl pro svůj názor získat a nadchnout ostatní. Vím, že to zní ultimativně, ale je to tak.

Požadují klienti při zadání také výsledný pocit? To znamená to, jak by kanceláře měly působit, jestli mají být například seriózní, hravé, bláznivé, kreativní?
S tím jsem se asi ještě osobně nesetkala. Vždycky to začíná tím, že tu firmu „nasáváme”, a to se potom snažíme promítnout do návrhu. Rozhodující bývá i charakter daného místa, například tvorba kanceláří pro Konsepti v prostorách staré továrny byla radost. Na druhou stranu, když dostaneme zadání na interiér kanceláří v nějakém developerském projektu a je tedy nutné pracovat s univerzálním prostorem a často i architekturou, které mi není blízká, je to potom opravdu těžké. Hodně nových velkých administrativních komplexů pro mě osobně nemá žádné kouzlo.

Pharmaswiss, D3A Studio, Foto Filip Šlapal

Jsou velkoplošné kanceláře v pořádku?
Jak jsem řekla, obecně mám s kancelářemi trochu problém. U velkoplošných kancelaří záleží na měřítku. Bezprostřední kontakt spolupracovníků je samozřejmě fajn, ale ohromné “bzučící úly” mohou být stresující. Obrovské firmy s obrovskými kancelářemi jsou ale jenom důsledkem současné společnosti a téhle doby. Vnést lidský faktor v takové situaci je pro architekta poměrně těžko řešitelný úkol. Je potom logické, že lidé se tam necítí dobře a mají potřebu si svoje koutky “zapelíškovávat.” To celé je ale téma o principu fungování naší materiálně zaměřené společnosti, to není jen o architektonických řešeních.

Máš nějakou zpětnou vazbu od lidí, kteří ve tvých kancelářích pracují? Má to na ně pozitivní vliv?
Jsem stále v kontaktu s lidmi, pro které jsem kdy navrhovala rodinné domy, a ty zkušenosti jsou velmi pozitivní. Musím se ale přiznat, že s lidmi, kteří pracují v našich kancelářích, potom moc kontakt nemám. Opravdu ale doufám, že to prostředí na ně pozitivní vliv má, a pokud to někomu vyloženě vadí, tak pak možná ani není kompatibilní se stylem té firmy jako takové. My samozřejmě chceme, abychom do prostorů kanceláří vnášeli estetiku, aby to lidi v nich kultivovalo a rozšiřovalo obzory ve vnímání estetiky. Tomu, kdo je otevřen, to pomůže, tomu věřím.

Na čem tedy svoji estetiku stavíš?
Asi ti neumím dát jasný seznam. Nepracuju s nějakým systémem nebo schématy, která bych používala. Vždy pracuju intuitivně. Když dostanu zadání, snažím se odpovědět svým návrhem, je to vlastně moje reakce na realitu, kterou se snažím vnímat. To je spíš na rozbor teoretika :-). Ale asi ano, dá se třeba říci, že například vždy, když rekonstruujeme stávající prostor, snažím se takový prostor otevřít, aby mohlo proudit světlo a energie. Proudění energie je úplný základ, tam všechno začíná, u půdorysu. Pokud ten není v pořádku, veškerá další estetika je potom k ničemu.

Musí to fungovat...
Stoprocentně. Provoz nebo režim kanceláře musí být plynulý, bez překážek, to je základ architektury a je jedno, jestli se jedná o domy nebo kanceláře. Pokud jsou překážky a bariéry v půdorysu, energie a provoz neplyne, má to negativní vliv na lidi, pracovní výkonnost, psychickou pohodu a komunikaci. Ty se v prostoru můžeš cítit dobře, ale nevíš proč. Je to o energiích a o tom, že ten prostor je v pořádku. Pokud ne, tak už to žádnými barvami nedoženeš.

Konsepti, Daniela Polubědovová. Foto Marek Pavala

Máš nějaká svá oblíbená architektonická řešení? Třeba barvy? Vzpomněl jsem si právě, že třeba brčálově zelená byla pro tebe typická…
To je pravda :-). Možná jsem ve svých realizacích použila víc zelené, než bylo zdrávo, ale bylo to tím, že já už ji dávno chtěla přestat používat, ale klienti ji pořád chtěli. Ale asi ne, asi nemám nic vyloženě oblíbeného, je to pokaždé jinak, je to o pocitu. Nicméně skutečně vždycky to, o co se snažím, je vytvoření harmonie a vyváženosti.

Která se pak „zapelíškuje?"
No právě :-). To mi občas rve srdce.

Myslíš si, že přibývá firem, které chtějí mít skvělé a jiné kanceláře?
Přestože se šetří a firmy snižují náklady, myslím si, že přibývá těch, které chtějí mít prostory jiné, zajímavé a estetické. Často si ale stěžují na nedostatek peněz, ale ono to o penězích nemusí být, jde o nápad a chuť. Ten požadavek na estetiku a zajímavé prostory navíc roste i s příchodem mladé generace, a to se mi líbí.

Danielo, díky za rozhovor a ať se ti daří!