Téma

Co mi život konzultanta vzal a dal

01.05.2014 Hanka Smítalová 1 komentářů

Na horskou dráhu konzultanta jsem se vydala v roce 2008 – měla jsem „zažito“ téměř deset let HR práce pro dvě korporátní společnosti, byla na vrcholu firemního žebříčku a měla pocit, že už nic nového nemůžu ani nabídnout, ani zažít. Můj osvícený šéf mi jednou položil záludnou otázku: „Tak proč to, co umíš a miluješ, neděláš sama za sebe?“. Ta otázka voněla dobrodružstvím a novotou, a tak jsem dala výpověď, přibližně tři měsíce se intenzivně připravovala na všechny možné varianty, které mohou nastat, plnila se optimismem a získala své první dva klienty, jejichž značky jsem vždy respektovala a obdivovala.

I když dnes označení „konzultant“ raději měním za slova „roztleskávačka, spojovatelka a rádce“, dobrovolně přiznávám, že tato práce mi hodně dala a stále dává, ale zároveň mě také o něco připravila. A o tuto bilanci se s vámi chci podělit na následujících řádcích…

Život konzultanta mi vzal:

Pocit někam patřit
Jako zaměstnanec korporace jsem měla jasnou příslušnost a nosila firemní dres, který mi dával pocit sounáležitosti. Patřily k tomu jak pravidelné rituály v podobě porad, slavení narozenin či úspěchů, 1x měsíčně týmové pivko nebo jen pondělní ranní káva a sdělování víkendových zážitků.

Coby HRista jsem patřila ke komunitě lidí pracujících ve stejném oboru a člověk zažíval v dobrém slova smyslu pocit klubového členství na akcích pořádaných například americkou obchodní komorou nebo společností Hays.

Jistotu a pocit samozřejmosti
Ztratila jsem jistotu pravidelné práce, a tím i jistotu pravidelného výdělku; nemám „svůj“ stůl ani židli a s každým novým projektem/klientem začínám nanovo a musím se bez zbytečného tápání znovu a rychle zorientovat a adaptovat v novém prostředí. Jako zaměstnanec jsem měla zmáknuté interní procesy a policy a mohla jsem vždy samozřejmým hlasem říct „u nás to děláme tak a tak.“ Byla jsem bez pochyb, protože mi byla jasná pravidla hry i hodnotový žebříček a nemusela jsem s každým novým projektem cihlu po cihle znovu budovat důvěru a otevřené vztahy.

A víte, kdy se pocit jistoty projevil nejhmatatelněji a nejkomičtěji? Když jsem na své první konzultantské Vánoce nedostala od dodavatelů a obchodních partnerů žádný dárek ani žádné pozvání na večírek, protože si mě už nemuseli hýčkat.

Týmové sdílení
Určitě to znáte – člověk často při řešení a tvoření potřebuje mluvit a sdílet názor s někým spřízněným z oboru a týmu, s někým, kdo je stejně znalý prostředí jako on. Já jsem o tohle ochuzena – jednak se mi neustále mění týmy i prostředí a jednak si mě klienti najímají jako experta pro danou oblast a očekávají už hotové řešení a návrh.

Život konzultanta mi dává:

Různobarevnost
Díky tomu, co dělám, se dostávám do odlišných firemních světů a obvykle žasnu, jak je každý jedinečný. HR je sice disciplína fungující všude na stejných základních pravidlech, ale má mnoho podob, které mě neustále učí a nasazují brouky do hlavy. Po dvou zahraničních projektech pro vládní organizace už například vím, že nechci být součástí projektů EU, a taky jsem učinila objev, že jako HRista jsem ideálním vedoucím start-up projektů. Tím, jak sdílím různé klienty, získávám nadhled – nezabředávám do niterných záležitostí, nejsem izolována v bublině, a situaci tak můžu vnímat komplexněji a mnohem jasnějším okem.

Vlastní značku
Stala jsem se sama sobě značkou a s tím je spojený velký pocit osobní odpovědnosti ke klientovi a zaměření na výsledek v požadovaném termínu. Vím, že to, jak projekt zvládnu, mi otevírá dveře nového klienta, a že pokud budu opravdová a důvěryhodná, mám záruku další zajímavé práce, která přichází na základě ústního doporučení spokojeného klienta.

Nomádství
Mou každodenní výbavu tvoří notebook, blok, tužka s gumou a mobil. Záleží jen na mně, kam „svou“ pomyslnou židli lokalizuji – mým kritériem je pouze dobrá káva a wifi. Pokud projekt nevyžaduje pravidelné schůzky s klientem, můžu díky Skypu a face time pracovat na dálku a moje práce není ohraničena kontinenty.

Svobodu rozhodování
V roli zaměstnance korporace jsem mohla nahlas říct svůj názor, na stranu druhou jsem musela respektovat firemní strategii, a někdy tak pracovat na projektech, se kterými jsem nebyla vnitřně vyladěna a přesvědčena o jejich smyslu. Jako konzultant dostávám zadání přímo od majitelů/ředitelů společností a mám svobodu rozhodnutí, se kterým klientem/projektem chci propojit energii, protože je blízký svými hodnotami, a tudíž smysluplný. Jelikož jsem člověk, kterého velice snadno nadchnete myšlenkou a nápadem, vytvořila jsem si jednoduché pravidlo tří, které mi zabraňuje vrhat se do všeho lákavého. Pravidlo tří zní: projekt dělám pro lidi/značku, kteří mě baví; na projektu se něco učím; projekt je spravedlivě odměněn.

Žonglérství s časem
Mám každý den 24 hod., o jejichž průběhu se rozhoduji pouze já sama. Dovolenou si dovoluji sama sobě, home office můžu mít každý den a člověk se v té svobodě může strašně rychle ztratit. Protože mám respekt vůči klientovi i termínům, naučila jsem se velmi důkladně plánovat čas. Dokonce jsem přišla na chuť metodě GTD, která mi ještě před pár lety přišla totálně nespontánní, a dnes díky ní můžu ráno vyhodit do vzduchu míčky/úkoly a v průběhu dne je v klidu pochytat.

Zdá se, že moje bilance vyznívá pozitivně a život konzultanta bych za nic nevyměnila – dává mi pocit, že za každým rohem na mě čeká něco nového, a když zavírám jedny dveře, otevírají se mi zpravidla hned další .

Vím, že na konzultanty se někdy pohlíží jako na „povídálky“ vytržené z praxe, kteří stojí hodně peněz. Ale tohle myslím platí u každé profese – stejně tak jako máte špatného a výborného kuchaře, tak existují konzultanti bravurní i ti na nic. Pokud máte zkušenost jen s tím špatným, prosím hledejte a zkoušejte dál, protože teprve až narazíte na toho skvělého rádce, budete schopni jeho služby docenit. Přeji hodně štěstí při hledání!

Foto: iStock