Téma

Snažíme se rozvíjet regiony a znalostní podnikání

01.05.2014 Jaroslav Procházka 0 komentářů

Michal Vallo, zakladatel firmy Aguarra, je člověk, který se snaží svými aktivitami v ČR a na Slovensku rozvíjet a podporovat podnikání s přidanou hodnotou – ne montovny, jako se o to svými investicemi snaží lákadla státní. Za poslední roky se mu a jeho spolupracovníkům povedlo vybudovat Agilní komunitu jako platformu pro sdílení a výměnu zkušeností technologických firem (pravidelná setkávání probíhají v Praze, Brně a Bratislavě, nepravidelná v dalších městech) a také pořádá Agilní konferenci, která letos měla více účastníků ze zahraničí než z ČR a byla to rozhodně konference evropského formátu. Michalovou vizí je fungující středoevropské kompetenční centrum v oblasti agilních metod a technologických inovací – zda se mu tuto vizi daří naplňovat, můžete posoudit sami. Náš rozhovor vznikl částečně při projížďce Kladnem, dřívější výspou těžkého průmyslu, kde Aguarra sídlí, a tak se nutně musel stočit i na témata udržitelnosti podnikání, montoven či historických inovací.

Michale, představ nám, o čem vlastně je tvoje snaha, co je vizí Aguarry?
Ještě než vznikla Aguarra, tak jsem byl ředitelem ve firmě Actum a tam jsem do našeho podnikání zavedl určitou filozofii. Nemohli jsme platit nadstandardní platy, tak jsme se rozhodli naučit lidi podnikat, aby v momentě, kdy by chtěli z firmy odejít, už nemuseli hledat práci, ale aby rozjeli svůj vlastní byznys. To byla hlavní myšlenka, kvůli které jsme dělali náš byznys, a tam jsou naše kořeny rozvoje znalostního podnikání.

Většinu školení Aguarry umisťujete do regionů kvůli jejich rozvoji, nebo je v tom i pragmatismus, například nižší náklady?
Od počátku, kdy děláme školení v oblasti agility, tak je situujeme do regionů. Důvod je jednoduchý: naučit lidi z Prahy a Brna jezdit do okolních měst a podporovat podnikání v těchto lokalitách. Nakupujeme zde služby, snažíme se zde utrácet, ale není to vždy jednoduché. Příkladem je rekonstrukce našeho kladenského sídla, kterou jsme zadali několika kladenským firmám. Nakonec jsme asi s polovinou z nich museli vypovědět smlouvu z důvodu mizerné kvality a najmout firmy pražské.

To může být ale zároveň ponaučení pro regionální firmy. Odmítnout je, ale dát jim zpětnou vazbu na jejich práci, vysvětlit jim, že problémem je špatná kvalita. Ale myšlenka přivést firmy a lidi do regionů se záměrem zlepšit kvalitu místních služeb je silná.
Ano, ale je to stále běh na dlouhou trať. Lidé totiž nejsou zvyklí vážit si kvality služeb a práce. Máme s tím své zkušenosti hlavně u mladých lidí. (Michal přerušuje svoje povídání a ukazuje mi historickou pec na odstraňování síry ze železné rudy...)
Vidíš ty tři komíny? V Británii přišli na konci 19. století s technologií odstraňující síru z nekvalitní železné rudy a postavili k tomu účelu první pec. Třicet dní po jejím spuštění ji postavili naši lidé zde. To vše v době dávno před Internetem či existencí mobilů. Je až neuvěřitelné, jak v té době byli lidé spolu v kontaktu, měli informace, co se kde děje a vyvíjí a dokázali okamžitě dané technologie využít. A právě v okamžiku, kdy tuto pec dostavěli, začal zdejší region růst, zvýšila se kvalita, přicházely peníze a rozvíjelo se město. Vhodně uplatněné technologie tedy mohou přinést regionu rozkvět a o to stejné se snažíme i my v Aguarre, jen v 21. století.

Co pro tebe vůbec znamená agilita? Lidé mimo IT nemusí vědět, o co jde. Můžeš nám ji tedy představit svým pohledem?
Agilita ale nevznikla v IT a není o IT, jsou to spíš manažerské techniky zaměřené na efektivitu fungování, spolupráci, skladbu a rozvoj týmu, doručování hodnoty, poskytnutí vhledu do projektu. Agilita je o slušném podnikání, o důvěře v byznysu, tak jako za Tomáše Bati. Agilita není o složitých písemných smlouvách a tlaku z pozice silnějšího. Hodně lidí ale chápe agilitu jen jako metody a nástroje pro vývoj softwaru. Já osobně vidím agilitu hlavně jako problematiku motivace. Chci vytvářet kvalitní služby, nebo jen chodím do práce, abych si vydělal nějaké peníze? Chci si užívat „cool“ a „free“ života a kultury start-up komunity, nebo chci opravdu vytvořit hodnotu pro svoje okolí? Start-up nadšenci ale mnohdy nemají znalosti ani zkušenosti, aby něco takového mohli vybudovat. Jejich nápady pak vycházejí z omezeného vnímání světa, a proto se v praxi neujmou, nebo se jedná o drobnosti či napodobeniny zahraničních projektů, prostě nic průlomového, jako jsou řídící systémy, datové analýzy, zdravotnická zařízení…

A tvojí vizí je právě zde přispět a vybudovat středoevropské kompetenční centrum agility. Co všechno to obnáší?
Chceme dosáhnout toho, aby školitelé a zahraniční studenti jezdili na školení k nám, do ČR. Zároveň se snažíme, aby vyrostli naši školitelé, kteří jsou schopni jezdit do zahraničí a vyvážet naše služby. Smyslem této vize je, aby peníze přitékaly do ČR, kde vzniká byznys, a neodcházely do zahraničí, jak se to děje v případě zahraničních firem. A to je věc, která nám jde velmi pomalu, jelikož zde necítíme žádnou podporu. Potřebujeme v tomto ohledu nějaký obrat i v ČR, abychom měli na čem stavět. Když jsme měli workshop u Prahy se světoznámou Mary Poppendieck, tak dorazila většina lidí ze zahraničí, z Prahy přijeli jen dva lidé. Podobná situace byla i s letošní konferencí Agilia v Brně. Když jsem po škole nastoupil jako ředitel, tak jsem neměl zkušenosti ani mentora a byl jsem si toho vědom. Nastoupil jsem tedy do další školy, snažil se vzdělávat a platil si kurzy. Nakonec jsem dokončil MBA a toto vzdělávání dost změnilo můj pohled na svět. Ani to ale nebyla moje konečná, další vzdělávání a cestování k tomu posunuje moje obzory dále.

Myslíš si, že nám Čechům něco chybí, co je třeba ve světě v podnikání běžné a je to nutnou podmínkou k inovacím?
Vnímám, že to, co zde chybí, je určitá disciplína a ochota na sobě pracovat. Lidé jsou se svým stavem spokojeni, mají dostatek, neřeší žádné závažné problémy, a proto podle mě nemají potřebu a snahu něčeho dosáhnout, za něco bojovat. Mě osobně třeba hodně změnilo to, když jsem se po škole stal necíleně bezdomovcem v Jižní Americe. Pokud jsem se chtěl dostat zpátky, musel jsem si tam vybudovat nějakou pozici. To se mi nakonec povedlo, a když jsem si vydělal dost peněz, mohl jsem se vrátit domů. Pokud budeme jen rozmazleně chodit pro práci do korporací a chtít víc a víc, nic moc se nezmění. Když jsme do Čech zvali odborníky na systemické řízení inovací TRIZ, tak jsme zjistili, že v Evropě se dnes téměř žádný vývoj nedělá. Tito odborníci působí hlavně v Asii, kde je dnes soustředěna většina výzkumu. Jedná se hlavně o Koreu, Japonsko a v poslední době i Čínu, nám to ale zřejmě moc nevadí. Právě výzkum, investice do vzdělávání a technologické infrastruktury ale stojí za prudkým ekonomickým růstem Koreje.

Může pro podporu inovací udělat něco každý z nás, nebo je to podle tebe hlavně role státu?
Myslím si, že je to hodně o lidech. Manažer na jakékoliv úrovni nesmí být jen slepý administrátor procesu daného zahraniční centrálou, který dosáhl jistého společenského statusu. Musí to být lídr, skutečný hybatel rozvoje firmy, pak to ostatní přijde samo. Pokud stát přímo neškodí a nejde proti, pak k inovacím (kromě vzdělávání) moc potřebný není, ale samozřejmě může hodně pomoci, jak ukazuje zmíněný příklad Koreje nebo také USA, Švédska, Finska či Velké Británie. Krásně je to vidět i v Brně, kde společná podpora univerzit a kraje vytvořila Jihomoravské inovační centrum (JIC), kolem něhož vzniklo hned několik světově uvažujících a působících firem. A jsou to tyto malé a střední firmy, ne velké korporace a montovny, co vytváří hodnotu. Korporace se snaží hlavně uspokojit burzovní čísla, ne uspokojit zákazníka či vytvářet hodnotu. Mnohdy se o zákazníka ani nezajímají. Pro inovace by měla být samozřejmostí i dobrá znalost angličtiny z důvodu komunikace se zahraničím, pro spolupráci, sdílení a výměnu znalostí. Zjistil jsem také, že peníze pro inovace nejsou zase až tolik potřeba, daleko více třeba je motivace, nápad a snaha, pak ty peníze přijdou samy.

Snahy Aguarry se pohybují pouze v oblasti školení agility, nebo nějak podporujete i zmíněné průlomové inovace a motivujete lidi k podnikání?
My nejsme typickou školicí firmou poskytující soft skills školení, jazykové kurzy nebo školení na technologii nové verze produktů, databází či programovacích jazyků. My provádíme spíše firemní transformace, samotnou implementaci agility a samozřejmě k tomu také poskytujeme potřebná školení, která už ale vyžadují jisté mentální nastavení zúčastněných. Naše další specifikum je také v tom, že firmám nepřinášíme reaktivně to, co nyní chtějí, ale spíše proaktivně nabízíme to, co vnímáme, že potřebují, respektive budou potřebovat v nejbližší době. A tady je zakopaný pes. Firmy to mnohdy samy netuší, proto nevidí potřebu. To byl také jeden z impulzů k vybudování Agilní komunity: popularizace, šíření povědomí a úspěšných příkladů. Konzultační byznys v ČR se podle mě spíš zaměřuje na to, jak prodat konzultační hodiny než jak vyřešit problém zákazníka a přinést hodnotu. Je to jakési kupování odpustků, hlavně od velkých hráčů.

Co mě fascinuje, je, že i přes všechna zmíněná omezení dokážeš do našich regionů dostat světové lídry agility, či dokonce nositele Nobelovy ceny. Jak si to dokázal?
Když jsme rozjeli Aguarru a začali dělat školení a firemní transformace, tak jsme se sami učili další metody a techniky využívané ve světě. Samozřejmě nás napadlo učit se od těch nejlepších. Proto jsme je k nám začali zvát. Nejtěžší na tom bylo začít, když nás nikdo neznal a našemu konceptu a vizi lidé málo rozuměli. Tyto odborníky jsme postupně oslovovali, někdy jsme byli úspěšní, někdy nás podpořili známí lidé, jindy pomohla náhoda. K dnešnímu dni se našich akcí zúčastnila velká řada odborníků světové extra třídy, a jelikož se mezi sebou znají, tak občas navzájem sdílejí své zkušenosti, což nám také dále pomáhá. V poslední době o nás vyšly články v zahraničních médiích v Itálii, Polsku či Nizozemsku a tento týden i krátká zpráva v Srbsku. Dostat k nám světové odborníky je nyní jednodušší než dříve, protože za sebou máme nějaké výsledky a můžeme je ukázat. Problémem jsou spíše nabité kalendáře těchto lidí a někdy i nereálná finanční očekávání. Co pomáhá nejvíce a byl to asi i klíč k úspěchu, je náš způsob komunikace – zajedu za nimi a vysvětlím jim naše potřeby osobně. Tento způsob je efektivnější než vysvětlování přes telefon a je také lidštější. Například hvězda letošní konference Dave Snowden na mne měl jen 20 minut při přestupu mezi vlaky na Paddington Station v Londýně. Tam jsem ho během té krátké doby musel najít a pokusit se ho přesvědčit. A povedlo se. K dispozici mám samozřejmě tým skvělých kolegů, kteří mi se všemi akcemi a projekty pomáhají. Bez nich bych to sám asi těžko takto zvládal.

Michale, děkuji ti za rozhovor a přeji ti, aby firem, které chápou potřebu tvorby hodnoty a inovací pro společnost, bylo stále víc a víc.