Téma

Co by na to řekli mravenci?

19.12.2014 Bashka Kocmanová 1 komentářů

Roman Bojko je součástí Impact Hub týmu, kde jsme se také kdysi jako kolegové potkali. Má zde na starost akcelerační programy, které se věnují tematice společensky prospěšného podnikání. Stará se o soutěž Social Impact Award a mimo jiné je sám součástí společensky prospěšného podniku Kokoza, kde pomáhá nastavit ekonomickou udržitelnost projektu. Je jedním z mála v České republice, kteří dokáží jedním okem vidět byznys a druhým potřebu naší šetrnosti a odpovědného přístupu k životnímu prostředí, lidem a sami k sobě. Učí mladé lidi, jak konkrétní akcí reagovat na problémy a nedostatky, které vidí kolem sebe. Vždycky jsem si cenila těch, kteří žijí to, co káží, a on je jedním z nich.

Pojďme na to od začátku. Co to je společensky prospěšné podnikání? V textu tomu říkejme SPP, bude to jednodušší.
Je to forma podnikání, jehož hlavním cílem je řešení nějakého konkrétního společenského nebo environmentálního problému. Je to umění podívat se na problémy kolem sebe podnikatelskou optikou – vidím problém, tedy příležitost, a hledám konkrétní řešení – tedy produkt nebo službu, které budou řešením nebo minimalizací dopadů toho problému.

Co ale je a co není společenský problém?
Může to být cokoliv, co brání určité skupině lidí v naplnění základních potřeb nebo v rovnocenném přístupu k příležitostem. Jedním z měřítek sociálního problému je jeho rozsah. Tedy kolika lidí se týká a jak moc je ohrožuje. Nejedná se přitom jen o problém sociálně nebo zdravotně znevýhodněné skupiny, může taky jít o environmentální problémy, které mají přímý dopad na kvalitu života, a to jak našeho, tak budoucích generací.

Jaké jsou další odlišnosti a principy tohoto druhu podnikání?
Například zisk se reinvestuje zpět do podniku a majitelé nebo zaměstnanci si vyplácejí pouze mzdu – tedy čas strávený na projektu. Nerozdělují se zisky ani dividendy. Přirozeně pak platí, že čím víc peněz do projektu vracím, tím větší mám možnost dál ho rozvíjet a pak mám větší dopad na problém, který řeším. To je samozřejmě ideální stav.

Řadu společenských problémů přece vnímají a řeší i neziskovky. Jaký je tedy rozdíl mezi neziskovkou a SPP?
Už ten název „neziskovky“ je srandovní. Je to v podstatě jediná skupina organizací, která se definuje tím, co není. Ten název by měl být trochu jiný. Třeba organizace pro-dopad nebo s-dopadem. Neziskovky jsou tu pro pozitivní společenský dopad a maximalizace zisku pro ně není primárním cílem. To ale neznamená, že by nemohly využít podnikání jako jeden z přístupů k řešení problémů. Navíc neziskovky často dokonale znají pozadí nějakého společenského problému, mají perfektně zmapovanou nějakou cílovou skupinu a SPP ten společenský problém zase dokáže řešit. To kouzlo je ale ve využití této znalosti a nalezení takového řešení, které je na jedné straně ekonomicky udržitelné a škálovatelné, ale taky efektivní ve vztahu k problému. A to je občas složité.

Buďme ale konkrétní – můžeš prosím uvést příklad společenského problému v Čechách a jeho řešení?
Jedním z problémů je třeba způsob, jak pomoct lidem se společenským znevýhodněním uplatnit se na trhu práce. Vysvětlím to na příkladech imigrantů a bezdomovců.

Napadá mě třeba firma Ethnocatering – řeší problém skupiny společensky znevýhodněných lidí – imigrantů, kteří mají problém uplatnit se v naší zemi na trhu práce. Tradičním přístupem by bylo dotlačit je na rekvalifikaci a naučit česky. Tady je to řešení ale jiné. Dívá se na silné stránky té skupiny. Snaží se využít jejich znalostí lokálních kultur, ze kterých pocházejí, a umění vařit jejich typická jídla. Ethnocatering pak nabízí možnost objednat si tradiční jídlo těchto lidí, připravené jejich rukama. Na setkání firmy tak můžete zajistit kvalitní a netradiční catering a jako bonus dostáváte příběh toho projektu, lidí a jídla. Klíčová ale zůstává především kvalita toho produktu. Zajímavý příběh a dobrá kvalita, to je to, co očekává zákazník.

V rámci Social Impact Award například vnikl projekt Pragulic. Ten řeší problémy lidí bez domova a jejich omezenou možnost najít si práci. Takže zase je to potřeba přetočit – co umějí oni lépe než my? Vznikla průvodcovská služba po Praze, po místech, která běžně nenavštívíte, a s příběhem, který vám otevře oči.

Jakou roli hraje v budování SPP motivace? Musí být velmi náročné soustředit se dlouhodobě na misi a její dopad než na zisk. Kde se berou finance a síla na ten první rok?
Cílem SPP je přirozeně najít finančně udržitelný model, kdy je organizace financovaná z příjmů za produkt nebo služby. Ve svých začátcích organizace většinou využívají možnost dotací a grantů a už jen samotná diverzifikace zdrojů je do velké míry úspěch. Snažit se o soběstačnost znamená velmi mnoho i pro mentalitu té organizace.

Na počátku se snažíme vytvořit prototyp při minimálních nákladech, který jde otestovat na trhu, a získat zpětnou vazbu, jestli vůbec má smysl to dělat.

Ty sám se aktivně podílíš na tom, abys týmy takovým startem provedl. Jak to vlastně probíhá?
Ideální startovací pozicí je například využít soutěže jako Social Impact Award, Laboratoř Nadace Vodafone, programů Nadace VIA, 3P nebo ASHOKA. Ty mohou poskytnout prvotní investici do našeho prototypu nebo na test, stejně jako mentorskou radu či cenné propojení.

Konkrétně SIA je evropská soutěž, která působí ve dvanácti zemích a zaměřuje se na mladé lidi a studenty. Pomáháme v tom úplném začátku. V podstatě stačí důvěryhodný tým, který je schopen definovat nějaký sociální nebo environmentální problém a navrhnout řešení. Naším úkolem je pak pomoct vybraným projektům vytvořit prototyp, otestovat ho a sestavit jednoduchý model.

Ještě před podáním samotné přihlášky všichni účastníci procházejí praktickými workshopy, které se soustředí na to, jak vůbec správně začít pracovat s nápadem. Jak používat Human centered design, Design thinking… Učíme je dívat se na ten nápad veškerou možnou optikou. Základním principem je získávání zpětné vazby: jdi a zeptej se cílovky, jestli tento problém opravdu mají a jak ho řeší dnes. Když už máš nějaký nápad k řešení, tak si zjisti, jestli by je to vůbec zajímalo. Další fází je vymyslet byznys model, k tomu používáme Lean Canvas (pozn. red. statické zachycení a sepsání představy podnikatelského nápadu do pevné strukturované šablony) jako základní plátno, na kterém je možné zmapovat nosné prvky podnikání.

Jak se hodnotí, jestli ten nápad má potenciál?
Například tak, že v zahraničí už podobný model funguje, nebo diskuzí nad vybraným problémem a jeho současnými řešeními. Nápad ale často není to hlavní. Mnohem důležitější je samotný tým a to, jestli má zkušenost s cílovou skupinou a zná její potřeby. Řešení se dá v průběhu upravovat nebo měnit, s týmem je to horší.

Jak je možné u takového druhu podnikání měřit dopad a dělá se to vůbec?
Jednodušší je přirozeně měřit ekonomickou stránku podnikání. Např. měsíční obrat a počet lidí, které projekt zaměstnává. S dopadem je to horší. Na počátku se učíme popsat si problém i dopad, který chceme mít. A následně pak přijít na to, jak dopad měřit kvalitativně i kvantitativně. Je to ale náročné, a navíc pro každý projekt zcela individuální.

Bavili jsme se o nově vznikajících podnicích u nás. Jaké máš ale zkušenosti s podniky už fungujícími? Dají se u nich rozpoznat nějaké prvky společensky prospěšného podnikání?
Myslím, že velké firmy si stále více uvědomují, že nakupování odpustků není řešení, a snaží se aktivněji sladit své soužití s lidmi a životním prostředím. Podle mě je důležité pochopit, jak naše organizace může minimalizovat negativní dopad na společnost a životní prostředí. Pro mě je výborným příkladem třeba firma Patagonie. Řeší jak kvalitu produktů, tak druh a původ použitých materiálů nebo pracovní prostředí při výrobě.

Dá se tedy zjednodušeně říct, že i to, že netvořím nadměrnou environmentální zátěž, je znakem společensky prospěšného podnikání?
Přesně tak. Říká se, že je nás na planetě tolik, kolik je mravenců. Když se spočítá hmotnost mravenců x kolonie x počet mravenců v kolonii, tak se dostaneme přibližně na stejnou váhu, jako má lidská společnost. Rozdíl mezi námi je ale ten, že mravenec žije v přírodním cyklu, vytváří odpad jen v takovém množství a formě, jaké je příroda schopná zpracovat, a zkonzumuje pouze tolik, co pro něj příroda dokáže vyprodukovat. Je perfektní součástí cyklu. Zatímco my, lidé, fungujeme hlavně lineárním způsobem, a tím jsme se odchýlili. Těžíme stále více z omezených nerostných surovin, z těch vyrábíme další produkty za použití energie a vytváříme typ odpadu, se kterým si my ani příroda neporadí.

Principem udržitelnosti a prospěšnosti je tedy řešit každý jednotlivý proces a to, jak je v souladu s životním, ale i lidským prostředím. To neznamená vrátit se do jeskyní, ale být rozumní a efektivní v tom, jak uspokojujeme naše potřeby.

Příkladem jsou obnovitelné zdroje energie, kompletní recyklace a využití odpadu nebo sdílení produktů a služeb. Patří k tomu přirozeně i to, že firma bude férová ke svým zaměstnancům, bude platit daně a faktury nebo se nepropůjčí korupci. To je také respekt k cyklu, ve kterém podnikám a ze kterého čerpám.

Jaké jsou první kroky, s čím můžu začít hned, abych zvýšila svou společenskou prospěšnost?
V první řadě si pojmenujte všechno, co ve firmě děláte. Co nakupujete? Kdo tam pracuje a kolik vás je? Jaký vytváříte odpad? Jakým způsobem dopravujete zboží? Kdo je váš zákazník, jak se k němu chováte a jak zachází s vaším produktem? Je nutné přemýšlet nad každou takovou otázkou. Jak to můžeme dělat jinak, abychom negativní dopad na přírodu nebo lidi snížili?

Existují různé postupy a metody, jak na to, např. Life Cycle Assestment, různe typy ISO nebo Cradle to Cradle, které analyzují zejména environmentální dopady. Víc vrcholové jako UN Global Compact nebo principy udržitelnosti dle Natural Step hodnotí i sociální aspekty. Cílem by mělo být nejenom zvýšení udržitelnosti fungování organizace, ale také ekonomické výkonnosti díky úsporám na energiích, odpadech nebo zlepšením vnímaní organizace zákazníkem. Výsledkem mohou být úplně nové modely fungování, kde např. firma začne produkt pronajímat, a ne prodávat, a to z toho důvodu, aby si zachovala vlastnictví produktů a použitých materiálů, ale aby také budovala vztah se zákazníkem a pomohla mu vždy najít to nejoptimálnější řešení.

Jednoduchý je třeba postup, jak neudělat z tiskárny spotřební zboží. Mám velkou firmu a v ní zřejmě velkou tiskárnu. Tu tiskárnu si nekoupím, ale pronajmu nebo platím za vytištěnou stranu. Po skončení jejího životního cyklu si ji zase odvezou a díly recyklují na výrobu jiné, repasované tiskárny.

Řada těchto věcí je přirozeně daných už jen výchovou a naší kulturou. Něco jiného je mluvit se Švédem, který je odmalička zvyklý obléknout si doma svetr místo toho, aby otočil ještě víc kolečkem topení. Je třeba měnit i náš osobní pohled, učit se vnímat souvislosti a přicházet na to, co můžu dělat já sám za sebe a vést k tomu ty nejmenší.

Jaké jsou tvé zkušenosti a srovnání se zahraničím?
Studoval jsem ve Švédsku obor Udržitelnost firem a organizací. Velký rozdíl, který jsem vnímal v kultuře podnikání, je vytvářen třeba tím, že firmy jako IKEA nebo Nokia vznikly jako rodinné firmy s vizí existence i pro další generace, a dlouhou dobu tak fungovaly. Podle mě je hodně klíčové, když samotný zakladatel a vlastník věří v roli udržitelnosti a ovlivňuje tím celou organizaci a její fungování. Naproti tomu, pokud je management organizace hodnocený jenom podle kvartálních ekonomických výsledků, jsou podobné změny jen těžko uskutečnitelné. Diskuze o environmentální a sociální udržitelnosti se pak sveze jen na porovnávání krátkodobých nákladů a výnosů.

Liší se systém podpory takového druhu podnikání u nás a v zahraničí? A jak je na tom státní správa ČR s osvětou a podporou SPP?
Regulace jsou ve Švédsku mnohem striktnější a dbá se na jejich dodržování. Navíc samotná státní správa je hodně ambiciózní v cílech v oblasti sociální a environmentální situace. My taky máme mnoho pravidel, ale neumíme je dodržovat. Příkladem je třeba bioodpad v restauracích a domácnostech – kolik z něj opravdu končí tam, kde má nebo by mohl?

Co je tvoje osobní motivace, kvůli níž se tomuto tématu věnuješ už takovou dobu?
Především mi tento způsob podnikání dává smysl. Chci tvořit a pracovat v harmonii s přírodou a společností a také v jejich prospěch – a tohle je cesta. Cítím, že podnikání, životní prostředí a lidé mají fungovat propojeně.

Je ještě něco, co bys chtěl říct na závěr?
Pokud máte chuť a energii něco dělat, nebojte se svůj nápad a postoj sdílet. Propojujte se s lidmi a mluvte o tom, nebo třeba oslovte nás ze Social Impact Award a podobných programů. Jděte ven a zjistíte, že je tu dalších tisíc lidí, kteří mají taky chuť něco dělat a už hledají řešení, nebo ho dokonce znají.

Romane, děkuji ti za rozhovor.

foto: Jan Hromádko