Téma

Jak (ne)plánovat

13.08.2015 Michaela Dombrovská 1 komentářů

Plánování času je přitažlivé téma. V neustálém poklusu zvládáme organizaci práce vlastní i jiných, péči o rodinu a sebe sama, rozvíjení smysluplných koníčků, vzdělávací aktivity a navrch nějaké to síťování. Kromě toho nám na bedra padá zodpovědnost za zdraví budoucích generací, ochrana životního prostředí a informační přetížení. Time management nám má pomoci. Někde po cestě se ale možná ze sluhy stal špatným pánem. Proč?

Možná už svým názvem. Je matoucí. Pokoušet se řídit čas se totiž značně podobá pokusům poručit větru a dešti. Plánováním je dokonce možné nechat se pohltit a trávit pak dny přepisováním seznamů, obcházením nejrůznějších seminářů, poradců a koučů. To, co můžeme usměrňovat, ale není čas, nýbrž pouze to, jak s ním zacházíme (tedy sebe). Time management nám dává od počátku falešný pocit, že čas nějakým způsobem kontrolujeme. Je to ovšem jedna z těch mála životních jistot, které v životě máme – totiž že ho nemáme, nevlastníme a plyne zcela bez ohledu na nás.

Time management však rozhodně není třeba zatracovat se vším všudy, nabízí spoustu užitečných vychytávek a návodů. Jen je třeba s ním zacházet rozumně. Osobně spíše než jasno v tom, jak naložím s každým jednotlivým časovým úsekem daného dne, potřebuji mít srovnané priority – a to zejména ty zásadní, v podobě vize či odkazu. Došla jsem k tomu, že příliš mnoho time (ale i jakéhokoli jiného) managementu prostě škodí. Že je někdy lepší nechat vše plynout a získat odstup, například se pořádně vyspat. Taky že kreativní nápady jsou fajn, ale počítají se jen ty, kterým se dá říkat projekt. Že někdy je třeba prostě popadnout výrobní nástroj a pustit se do díla. A že důležitá je také (a hlavně) pohoda, radost a dobrý pocit z prožitého dne.

Každý z nás by si měl z pouček sestavit vlastní koktejl toho, co mu nejlépe vyhovuje a funguje. Pro inspiraci nabízím vlastní recept, který je možno si upravit dle vlastní chuti.

Dopis sobě

Každý první leden sama sobě píšu dopis. Kromě mnoha jiného (třeba proměn životní vize) jsou v něm tři priority (někdy ještě dále rozepsané) pro další rok. Dopis zůstává zalepený a bude pro mě překvapením na Silvestra, priority si ale přepíšu do diáře. Stanou se mottem nadcházejícího období. Kdykoli se pak cítím zavalená prací nebo přetížená příležitostmi, které bych si neměla nechat ujít, snažím se na jakoukoliv aktivitu podívat skrze ony priority. Podporuje to, do čeho se hodlám pustit, (alespoň) jednu z nich? Pokud ne, odmítám nové závazky snáze či bez lítosti.

To nejdůležitější především

Začínat každý pracovní den tím, že si stanovím prioritu k vyřízení, jsem se naučila v jižních zemích. Díky tomu se pak dalším úkolům nebo povinnostem věnuji v klidu, ve zbývajícím čase; to hlavní mám už splněno. Jakkoli se doporučuje, aby to byla jedna záležitost, nestresuji se tím. Pokud jsou dvě či tři, tak to tak prostě je. Jde hlavně o to, aby byly ten den zvládnutelné, pak právě jimi den začít a věnovat tomu náležitý čas bez vyrušování.

Hybaj domů

Ukončit práci včas jsem se naopak učila na severu. Přesčasy a přepracovanost nesvědčí o vlastní důležitosti, ale spíše o neschopnosti si vše rozvrhnout nebo odhadnout své síly. A kromě toho je práce jen jednou z důležitých životních oblastí. Postavit domek z lega, zajít si na lekci jógy nebo věnovat část dne charitě se taky počítá, a někdy i mění svět. Nejlepší šéfové a šéfky jsou rodiče malých dětí. Nikoli proto, že splnili své životní poslání nebo se naučili organizovat chaos, ale proto, že obvykle odcházejí včas vyzvednout své potomky ze školek a škol a vedou i své podřízené k tomu, aby pracovali zejména v době k tomu určené.

Mít, či nemít (plán)

Jeden z mých přátel mi kdysi řekl, že rubáš nemá kapsy. A právě na něj jsem si vzpomněla v době, kdy jsem si poprvé naplno uvědomila, že čas, který mám k dispozici, opravdu není nekonečný. Trávím-li ho se špatnými lidmi nebo zbytečnostmi, uniká nenávratně a na úkor toho, na čem (mi) záleží. Nedělat někdy vůbec nic a být sám/sama je také důležité, ale vysloveně ztracený čas je skutečně ztracený. A to je i takový, který trávím snahou naplnit představu někoho jiného. Přirovnání k rubáši varuje před jakýmkoli zbytečným hromaděním, nejen věcí, zážitků, titulů, projektů, pochval, ale i plánů. Proto si své plány ještě po ránu trochu proškrtávám, obvykle u šálku horké kávy a s chladnou hlavou. Je to přece jen můj den.

JednoDuše

Experimentováním, hloubáním a také přes mnoho chyb a uklouznutí jsem nakonec došla k tomu, že méně je opravdu více. Raději umět jeden cizí jazyk, ale pořádně. Raději pracovat na jednom projektu, ale dovést jej až ke zdárné realizaci. Raději odmítnout honorovanou práci navíc, ale strávit víkend s rodinou apod. Zjednodušování se pro mě stalo životním stylem. Věřím, že mít své záležitosti přehledné a v pořádku, mi pomáhá na ničem příliš nelpět, užít si přítomnost a těšit se, co mě ještě čeká. Zjednodušování dává mému životu lehkost, povyšuje radost nad povinnost. I na tohle je dnes možné si najít odbornou pomoc, nicméně skutečný minimalismus je jedinečný – každý si ho tvoříme po svém, s důvěrou v sebe a se sebou v souladu. Rodí se ze srdce, hlavu provětrává v oblacích a nohy drží pevně na zemi.

Ať už smícháte všechny doporučené přísady, přidáte vlastní nebo některé vynecháte, tak hlavně ať vám výsledek vyhovuje, prospívá a chutná. Jde totiž – bez přehánění – o život. Na zdraví!

Foto: Flicker user Matt Gibson