Téma

Nehrajme si na filantropy, když je to jen skryté sobectví

01.12.2014 Jana Trdá 1 komentářů

Stále více na nás útočí lidé, reklamy, dopisy, maily, dokumenty či zprávy s výzvami Přispějte, Zachraňte, Pomozte, Nebuďte sobci… Ale no tak, na co si to hrajeme? O čem jiném to je, než o skrytém (a někdy ani to moc ne) sobectví?

Co je to vlastně filantropie? Definice idealistická:

Je to láska k člověku, lidstvu. Humanisticky motivovaná dobročinná činnost. Důležité je slovo humanisticky, tedy pro lidi (ne pro sebe sama :)). K filantropii se vztahuje slovo „altruismus“, nesobeckost, nezištnost. Filantropie je jakýkoliv altruistický čin, ať již darování peněz, zboží nebo času, v podstatě cokoli k podpoře dobra.

Definice reálná:

Je to alibi, abychom neměli špatné svědomí. Je to vykoupení z našich hříchů. Je to předplatné pro budoucnost.

Existuje altruismus?

Již v 19 století se filozof H. Spencer zabýval otázkou, zda existuje čistý altruismus, tedy naprosto nesobecké jednání ve prospěch druhého či druhých, zároveň však spojené s vlastní ztrátou. Dle jeho názoru se jedná o výjimečné chování bez očekávání vlastního prospěchu, ale i v těchto případech ve skutečnosti jde o více či méně skrytý egoismus.

Proč tedy pomáháme druhým?

Nejčastějším důvodem je pravděpodobně reciproce. Teď pomůžu já, a až budu potřebovat, pomůžou zase oni mně. Tento model známe i z přírody, výpomoc mezi smečkami či hejny, péče o slabé, mláďata atd. A jak to vypadá u lidí? Někdo se ocitl v mizerné situaci (ovdověl, je starý, nemá peníze…) a já přemýšlím, zda pomohu. Co se mi může honit hlavou? Třeba: „Raději pomůžu/přispěju/pošlu, protože příště můžu být na stejném místě já.“

Další příčinou může být ono již zmíněné špatné svědomí, spojené např. s nízkým sebevědomím, deformace výchovou (styď se za to, že se máš lépe než ostatní…), uvědomění si, že jsem se nechoval tak docela čestně a chci to alespoň tímto způsobem splatit… Je jedno, zda se jedná o důvody oprávněné nebo neoprávněné, je to o pocitu. To jsou ty případy: „Jak mám odůvodnit sám před sebou, před ostatními, že mám vyšší cenu? Řeknu, že pětina jde na dobročinné účely, a všichni budou spokojení.“

Případně může být důvodem i odložená sláva. Někdy je to očividné (lidi koukají, tak zamachruji a pomůžu, zachráním…), někdy méně zřejmé, třeba tehdy, když někdo položí život ve prospěch celku – skupiny, lidstva s tím, že bude po smrti „uctíván“. „Zachráním vás, jsem hrdina. Jen to prosím nezapomeňte napsat na náhrobek.“

No, a určitě také musíme zmínit skvělé PÍ ÁR: „Jak zvedneme prodej? Jak se zviditelníme? Což takhle přispívat na dobročinné účely, podporovat útulek, ukázat, že máme rádi lidi, a oni nám za odměnu zaplatí více a více a více…“

Určitě vysypete z rukávu spoustu dalších příkladů a příběhů z praxe, kterak si sobec na altruistu hraje.

Vadí to?

A není to v podstatě jedno, zda jde o altruismus, či skrytý egoismus, který se za něj vydává? Není mnohem důležitější ten výsledek, kdy opravdu někomu či něčemu pomůžeme a on pak třeba zase pomůže dalšímu? Není tím cílem vyvolat řetězovou reakci pomoci?

Nebuďme idealisté, nečekejme na lepší lidstvo. Jsme lidé, máme své ego, jsme tedy egoističtí. Nestyďme se za to. Pomáhejme si, i když víme, že důvody mohou být sobecké. Ano, možná existují lidé, kteří postrádají sobeckost a egoismus. Nebo si to o sobě alespoň myslí. Ale kolik jich je? Ani statistická odchylka. Pokud však jsou (a já doufám, že ano!), jsou jiní, nestandardní, divní, odchylní.

Nestyďme se, že nejsme odchylky, vyberme si oblast, která nás bude těšit, udělejme něco pro druhé (jakože nezištně) a posílejme to dál.

foto: Flickr user postbear eater of worlds