Téma

Přehoďte na rok výhybku – třeba z korporace do neziskovky

31.05.2015 Lenka Mydlová 0 komentářů

Kariérní změna se nemusí nést jen v duchu rodinném, cestovacím nebo studijním. Můžete se třeba rozhodnout, že se na rok od firemního prostředí odstřihnete prací pro neziskovku. Stejně jako 42 lidí, kteří se dosud zapojili do Roku jinak, programu Nadace Vodafone. Co je motivuje opustit „své jisté” a odpočinout si od firemního prostředí roční prací pro neziskovku? Na otázky odpovídala Jana Neupauerová, manažerka programu Rok jinak.

Kdo se nejčastěji rozhodne, že na rok opustí teplé firemní místečko?
O účast v programu Rok jinak se nejčastěji ucházejí muži nebo ženy kolem 35 let, polovina z nich je z Prahy.

Nakolik pro ně Rok jinak představuje impulz k tomu, aby se vymanili ze zažité pracovní rutiny?
Určitě nepředstavuje spouštěč životních změn. Tím je rozhodnutí, které tito lidé učinili už dříve. Rok jinak je ale spíše důsledkem rozhodnutí přehodit životní výhybku. Každopádně se ale dá říct, že lidé, kteří prošli Rokem jinak, nezbytně nejsou aktivnější ve společenském dění, než byli předtím.

Jak účastníci svou roční kariérní výhybku hodnotí?
Zmiňují, že si rozšířili obzory. Ti, kteří přešli z korporátní bubliny, si najednou uvědomili, jak to měli ve firmě pohodlné. Během roku v neziskovce si museli prohloubit znalosti z oboru, protože najednou kolem sebe neměli servis, na který byli zvyklí. Třeba Eva Karasová, bývalá tisková mluvčí společnosti Tesco, působila ve Fondu Otakara Motejla. Najednou zjistila, že je na PR úplně sama – bez agentury a další podpory. Lidi, kteří působili na vyšších pozicích, to najednou vrátilo zpět na zem a zlidštilo. Najednou si své řemeslo mohli znovu pořádně osahat.

Čeho si ve srovnání s firemním prostředím nejvíc cení?
Pochvalují si, že na daný rok mají stanovena jasná čísla, kterých musí dosáhnout. Ve firmách samozřejmě existují KPIs nebo jiná měřítka úspěchu, projekty se pravidelně vyhodnocují. Ale soustředit se jeden rok na jednu věc je jiné a osvobozující. Na druhou stranu, přicházejí do odlišného prostředí. Markéta Sirotková, která Rok jinak absolvovala v neziskovce Asistence, to přirovnala k mužskému a ženskému principu. Firemní svět jí připadal mužský, hierarchický, výkonnější. V neziskovkách je způsob řízení a rozhodování spíše ženský, více se v nich o každém rozhodnutí debatuje a hledí na osobní a lidské stránky než na výkon.

Většina zaměstnanců, kteří se účastní programu Rok jinak, dá ve svém bývalém zaměstnání výpověď. Co dělají poté, co jejich roční kariérní změna skončí?
Většinou se vrátili do komerčního sektoru. V nějaké formě třeba dále s neziskovkou spolupracovali a hodně si cenili rozšíření obzorů. Zpravidla šli ale zpět do firem, obvykle do svého oboru. Někteří v evaluaci tvrdili, že si pak práce v komerční sféře více vážili. Už jen to, že ve firmě funguje kopírka nebo že s nefunkčním počítačem můžete zajít na IT help desk – přece jen je to v mnohém pohodlnější.

V jakém nastavení vstupují do Roku jinak lidé, kteří jsou zvyklí na firemní sféru, a navíc dopředu vědí, že na novém pracovním místě stráví jen rok?
Většinou jsou ve firmě relativně dlouho na jedné pozici, chtějí změnu a zrovna se to tak sejde, že je to možné. Třeba Tomáš Pergler o tom uvažoval asi tři roky, ale vždy měl rozjetý nějaký projekt, který bylo třeba dotáhnout. Až v tom čtvrtém roce to bylo konečně možné. Nejčastěji tihle lidé vnímají Rok jinak jako šanci odběhnout si do „jiného světa” – než se natrvalo vrátí do komerční sféry. V tomto věku už mají nastartovanou kariéru, ale ještě si můžou dovolit na chvilku odejít. Mají pocit, že později už to nebude tak snadné.

Co podle vás lidem nejvíc brání na chvíli ze stávající práce odejít?
Myslím, že lidé se často bojí změny kvůli financím – v případě Roku jinak je za ně řešíme my. Rok jinak z tohoto pohledu představuje do značné míry bezstarostnou jízdu. Pořád je tam ale nejistota, co po roce v neziskovce nastane. Jejich bývalé firmy jim většinou místo nedrží. Poslední čtvrtrok v neziskovce tak už bývá poznamenaný tím, že si účastníci hledají nové uplatnění. Ne každému se to hned podaří, některým trvá i dva tři měsíce, než si něco najdou.

Ze společnosti Vodafone teď Rokem jinak prochází Anna Schlindenbuch. Jak ta řešila svou roční nepřítomnost v práci?
Dostala rok neplaceného volna. Ohledně účasti v tomto programu ale zaměstnanci Vodafonu žádné výjimky nedostávají. Musejí splnit stejné podmínky jako kterýkoli jiný zájemce.

Jaký je o Rok jinak zájem ze strany zaměstnanců Vodafone?
Každý rok se jich několik hlásí, kromě Anny prošel tímto programem v roce 2013 ještě Michal Dolejš.

Vrátil se pak do firmy?
Ano, ale po třech měsících nakonec odešel. Nadále ovšem pracuje v komerční sféře.

Takže oba dostali na rok neplacené volno s tím, že se pak vrátí do práce?
Nadace Vodafone, pod kterou Rok jinak spadá, funguje jako samostatná, od firmy oddělená organizace. Takže já do toho úplně nevidím. Jako člověka zvenčí mě ale překvapilo, že po přijetí Anny do programu bylo potřeba vypracovat nějakou vnitřní politiku. Michalovi se v roce 2013 dávala výjimka, aby mohl na rok odejít.

Kdo byl hlavním motorem, který s tím přišel?
Hodně pomohla nová HR ředitelka Veronika Ivanović, která řekla: Máme tu Rok jinak – je to náš program, udělejme to tedy tak, aby bylo našim zaměstnancům jasné, že když se do Roku jinak dostanou, mají jistotu, že na ně počkáme. Dejme jim to jako benefit.

Je podle vás reálné, že firmy jednou své zaměstnance uvolní a „nechají” je na čas zaměstnat u neziskovek?
Byla bych strašně ráda, kdyby Rok jinak firmy začaly chápat jako benefit a počítaly s tím, že se jim zaměstnanci po roce plní energie vrátí. Navíc firmy mohou s danou neziskovkou šířeji spolupracovat. Nač vymýšlet CSR od stolu, když mají k dispozici přímou intenzivní zkušenost od svého zaměstnance. Je mi ale jasné, že je to dlouhá cesta, a u některých pracovních pozic to ani není možné.

foto: Flickr user Myxi a archiv Jany Neupauerové