Téma
Téma

Rozhovor s Leopoldem Barešem – Byli jsme drzí a nebáli se vstoupit mezi nejlepší designery a architekty na světě

03.12.2012  Radim Koštial 0  komentářů

Sipral je jednička na trhu prosklených fasád a ve východní Evropě nemá konkurenci. Kromě toho je také čím dál úspěšnější i v zemích západní Evropy. Sipral realizoval projekty nejen předních českých, ale i světových architektů, namátkou jmenujme Evu Jiřičnou, Franka Gehryho, Ricardo Bofilla, Richarda Meiera, Jeana Nouvela. Povídali jsme si s Leopoldem Barešem (51 let), charizmatickým majitelem firmy, celoživotním “motorem” a zásobárnou nezničitelné energie. A člověkem, který dosáhl neuvěřitelného úspěchu vášní, odvahou a touhou po nejnáročnějších výzvách.

Jaké vlastně byly tvoje podnikatelské začátky?

V roce 1992 jsem poznal bezrámové skleněné fasády se strukturálně lepenými skly silikonem. Propadl jsem tomu a chtěl jsem takové skleněné fasády taky dělat. A to byl vlastně začátek Sipralu. Neměli jsme vůbec žádnou zkušenost – s jedním letákem v ruce jsme přesvědčovali architekty, že to umíme. Tímhle nadšením jsme získali první zakázku. Neměli jsme techniku, konstrukci jsme zaměřovali nití, ale povedlo se. 

Prosklené lepené fasády je náročná a kritická aplikace. Neměli jste strach?

Vůbec jsem si to nepřipouštěl. Když se začneš cítít jako na tenkém ledě a necháš se zrazovat všemi okolo, tak je to průšvih. Pokud jsem se u všeho, co jsem dělal, ztotožnil s myšlenkou a věřil, že funguje, tak jsem už nikdy nic okolo neřešil.

Jak jsi si k sobě vybíral klíčové lidi ? Strhávalo je tvoje nadšení?

Asi ano, asi jsem dokázal vždycky lidi tak trochu“zlbnout”. A taky to byla vážně nádherná doba, kdy jsme budovali všechno od nuly. To, co nás všechny spojovalo, byla absolutní víra v to, co děláme. Naše cesta byla plná omylů a chyb, ale díky nim jsme se vyvíjeli.

Jakou jsi chtěl mít firmu? Co jsi vlastně chtěl vybudovat?

Nejsem typ, který si stanovuje svoji nějakou jednoznačně na papíře definovanou vizi a jde za ní. Mojí vizí byla dokonalost. Dokonalost všeho, co děláme – inovace, férovost a korektnost. A spolupráce se špičkovými designery a architekty. Architektka Eva Jiřičná mi nedávno vyprávěla, jak jí po jejím návratu do České republiky frustrovalo, když jí všichni říkali na její návrhy, že to nejde, že je to moc složité. A já prý byl jediný, kdo říkal, to půjde, to nějak vyřešíme. A tohle nás charakterizuje. Vždycky mě nejvíc vzrušovala zadání, která vypadají jako neuskutečnitelná. To, co mě lákalo, bylo hledání cesty, jak je vyřešit. 

Jak by se to dalo nazvat?

Určitě vášeň a nadšení. A moje touha po seberealizaci a tvorbě. Pořád jsem hledal nové a nové výzvy. A díky tomu, že jsme vždy dávali absolutní důraz na vlastní projekci a řešení, která musela být dokonalá. A to bylo přesně to, co zahraniční architekti hledali. My jsme jim dokázali dát jistotu, že všechno vyřešíme. Často jsme také jejich návrhy přepracovali.
Například na Nouvelově Zlatém andělu je ohromná serigrafie přes celou fasádu – fotografie anděla z Wendersova Nebe nad Berlínem společně s panoramatem Prahy. Architekti Jeana Nouvela měli svůj návrh, který nefungoval. Technologii přenosu obrazu v tečkách jsme společně se společností 3M a firmou Sign Graphic vymysleli my. Nikdy předtím to nikdo takhle neudělal.

Bylo tohle to, co vám později otevřelo dveře do zahraničí?

To byla spíše naše fasáda na budově Danube House v Karlíně, kde hlavní návrh dělali francoužstí architekti ze studia RFR. Když poprvé dorazili, říkali jim, že u nás to dokáže udělat jenom Sipral. Oni řekli, že je to tak složité, že to může dělat jedině francouzská firma Eifel. Zástupce investora z Rakouska ale rozhodl, že to budeme dělat my. Francouzi se bránili, ale ten projekt dopadl tak dokonale, že nás od té doby všude v Evropě doporučují a my jsme s nimi dělali dalších šest projektů. Říkali, že takhle kreativně neviděli nikdy nikoho k projektu přistupovat. My jsme pro ten projekt vyvinuli několik úplně nových řešení.

Vaším nádherným dílem potom byly dekorační mříže v sídle Louise Vuittona v Paříži na Champs Elysées. Tam vás doporučili právě RFR?

Přesně tak. V té době začalo v Paříži výběrové řízení. RFR doporučili investorovi, aby poptal i nás. My jsme k té nabídce přistoupili opravdu zodpovědně a vypiplali jsme z hliníku přesný model 1:1 s řešením spojů včetně šroubečků a všeho. Bylo to doslova jako hlavolam ze Stínadel! Dali jsme si práci se zabalením v hliníkové krabici a s tímhle jsme se vydali do Paříže. Proti nám tam seděli lidi ze slavných francouzských firem a teď jsme to položili na stůl. Oni to otevřeli a tam v pěnovce byly ty hvězdičky se šroubečky, my jim k tomu dali šroubováčky, oni si to začali rozmontovávat a smontovávat a byli v šoku. Celá konstrukce měla být pokryta mosazí a my jsme jim řekli, že to dodáme kompletně pozlacené a byli jsme jejich. Na celou konstrukci padlo asi dvacet kilogramů zlata. Zakázku jsme okamžitě získali.

Díky této realizaci v současnosti děláte neskutečně náročnou fasádu budovy nadace Louise Vuittona u Paříže s architektem Frankem Gehrym. Tam jste museli projít tendrem, nebo jste zakázku získali rovnou?

Museli jsme se zúčastnit tendru, ale zpětně jsem se dozvěděl, že jsme byli preferováni od začátku, jenom použili několik dalších opravdu světových firem na to, aby získali cenu, kterou potřebovali. Tenhle projekt s Frankem Gehrym je o totální důvěře. Díky tak náročnému technickému řešení se z toho nedá vystoupit, to platí pro obě strany, to je svatba na pět let.

Jak řěšíte svoje projekty v zahraničí?

My jsme se hodně věnovali našemu technologickému rozvoji a investovali. Došlo nám, že musíme maximálně prefabrikovat a maximum náročnosti odbýt tady a také mít systémy, které to umožní logisticky zvládnout. Navrhli jsme si systémy, které nám dnes umožňují řídit i firmy v zahraničí, které pro nás pracují. To znamená, že my si ponecháme technické řešení, design a logistické řešení. Vlastní výrobu, vstupy a výstupy zadáváme v zahraničí a vše řídíme. Vlastní montáž na místě, v cizí zemi, řídíme pomocí vlastních supervizorů, kteří pomáhají místním firmám a dohlížejí, aby vše bylo v pořádku. Najdeme lokální firmu, se kterou uzavřeme strategickou spolupráci na bázi win win, a jde o skutečný podíl na zisku. 

V kterých zemích působíte?

Máme dceřinnou společnost a několik referenčních projektů ve Velké Británii, obchodní zastoupení ve Francii a právě jsme také založili pobočku v Moskvě. Máme také realizace na Slovensku a v Německu. V současnosti monitorujeme a připravujeme náš vstup na Blízký východ a zkoumáme možnost vstupu na zcela jiné kontinenty, mluvím hlavně o Asii.

Jak bys charakterizoval svůj manažerský styl ?

Nejsem typický manažer, na pravidelné sledování progresu, kontroly úkolů, porady... na to opravdu nejsem stavěný. Každé dva týdny máme poradu managementu, ale já do ní vstupuji čím dál méně. Podařilo se mi vytvořit dokonalý management team. Sdílíme společně vizi, ti lidé jsou zcela soběstační a já je nepotřebuji kontrolovat. Získal jsem tím odstup. Vidím věci, které jsem předtím neviděl a které oni vidět nemůžou, protože jsou příliš zabráni do každodenní činnosti. Já jim tudíž můžu dát další pohled a inspiraci.

Jakého obratu letos dosáhnete?

Skončíme někde okolo pětisetpadesáti milionů.

Jaké bylo vaše maximum?

Miliarda. Byl to náš vrchol, ale už po něm netoužím, protože jsme to neuřídili a dostali se do velkých problémů. Rostli jsme zkrátka příliš rychle. Výrobní kapacity máme nastaveny na miliardu a půl. Spálili jsme se ale dostatečně, málem nás to položilo. Takže po nějakém rychlém růstu opravdu netoužím, ale na druhou stranu vím, že dnes už bychom dělali věci jinak. Ale nikam to netlačím. To už mám za sebou.

Kdyby se vrátil čas, dělal bys něco zásadně jinak?

Asi bych mnohem dřív nastavil controlling a větší pořádek, tratili jsme opravdu hodně. Také bych dal mnohem více na kolektivní rozhodování. V roce 2005 jsem to byl já, kdo strhnul lidi s šílenou vizí mohutného růstu bez limitů. My jsme na to ale nebyli připraveni a dostali jsme opravdu hodně přes hubu. Byl bych určitě opatrnější. V té době jsem měl pocit, že není kopec, na který bych nevyběhl, že neexistuje hora, na kterou bych nevylezl. A s tímto pocitem jsem to tlačil a hrnul. A za mnou vlálo dvě stě lidí a já jednoho dne zjistil, že tam stojím sám. Dno, od kterého jsme se museli odrazit, nás ale na druhou stranu neskutečně posílilo a posunulo o míle dopředu. Když nám bylo nejhůř, měl jsem měsíce prakticky beze spánku, byl jsem opravdu na dně. Člověk ale v životě chyby dělat musí, jenom z nich se poučí a jde dál. Tyto věci bych dělal jinak, ale určitě bych dělal blbě zase něco jiného, takže důležité je, že jsme to přežili (smích).

 
Radim Koštial

CEO v SIPRAL a.s. Garant, pražič a bývalý barista HR kavárny.

 
Moje další články
 

Minulá témata

 
Přináší společnost LMC, s.r.o., vyrobeno ve spolupráci s Omega Design & Breezy