Šíření vlastní značky není jen pro extroverty

Slova jako brand nebo značka v našem současném časoprostoru doslova sviští. Tak, jak je značka důležitá pro firmy, je i v dnešním světě čím dál důležitější i pro jednotlivce, už třeba vzhledem k tomu, že svět byznysu se částečně odspoda diverzifikuje a decentralizuje. To nepřináší nic jiného než nutnost nejen svůj produkt, ale i zvuk svého jména zodpovědně budovat a šířit.

Schovávat svoji bezejmennou individualitu za jméno silné firmy na vizitce stále ještě funguje, ale otázka je, jak to bude dál. Řada lidí si myslí, že svět budoucnosti bude částečně tvořen individualitami nebo malými sdruženími individualit, které budou pochopitelně chtít prodávat samy sebe a budovat si svoje jméno a značku. I já jsem o tomto trendu přesvědčený, i když nikdo z nás neví, kde nakonec hranice mezi individuálním světem a světem velkých firem bude. Ale i manažeři z té pomyslné druhé strany spektra vystupují postupně z anonymity. Jak je to tedy s tou osobní značkou?

Chápeme, že pilně pracovat, po práci jít domů a za pracovním světem zavřít dveře opět až do příštího rána, stačí možná na pohodlný život. Svoji pozici pro budoucí zaměstnání, eventuální projekty či snadnější přístup k potenciálním klientům ale upevníme tím, že posílíme zvuk svého jména. A to se netýká jenom freelancerů, ale i manažerů ve firmách. Pro čím dál víc lidí je samozřejmé psát blog, šířit svoje názory na sociálních sítích, veřejně vystupovat na konferencích, být aktivním členem profesních organizací nebo se angažovat třeba v samosprávě či neziskovkách, chodit mezi lidi a navazovat kontakty. 

Asi se shodneme na tom, že pokud máme skvělé výsledky vlastní práce, výborné reference nebo třeba názory a zkušenosti, které mohou ostatní inspirovat, je škoda o nich nedat vědět a schovávat je v šuplíku. To si logicky vyžaduje jistou dávku průbojnosti a chuti „prodávat se”. Jak k tomu ale přijde takový neprůbojný introvert, který na to není stavěný? Jak se může nenuceně seznamovat na párty, když navazování kontaktů s cizími lidmi není jeho silnou stránkou? Anebo když někomu připadá dávat světu vědět o svých silných stránkách tak nějak neskromné? Jak může takový neprůbojný introvert obstát v budování vlastního jména vedle dravců s ostrými lokty a padesáti třeskutě vtipnými tweety denně? Jak může takový introvert stát o prostor pro přednášku na důležité konferenci, kde by opravdu, ale opravdu měl být? Ne každému právě tohle vyhovuje…

Na zdolávání vlastních bariér a obav bychom neměli rezignovat a vymlouvat se na ně. Bez trpělivých krůčků a odškrtávání jednoho překonaného malého strachu za druhým asi zůstaneme sedět jak ta panenka v koutě. Na druhou stranu ale věřím, že nutit se do něčeho za každou cenu a snažit se ze sebe udělat něco, co nejsme, je další extrém, stejně tak jako vyhýbat se kontaktu s druhými. Možností, co dělat, když mám chuť dát o sobě vědět, je dost. Na nic, ale opravdu na nic si přitom nehrajme. Jestli je za námi něco dobrého vidět anebo jestli naše názory a zkušenosti mohou být někomu užitečné, máme ne polovinu, ale tři čtvrtiny úspěchu v kapse. A dnešní svět je v tom, jak o sobě dát vědět, naštěstí už přátelský nejen k extrovertům, ale i k introvertům. 

Například tím, že vymyslel internet!

Introverti totiž mohou být skvělými bloggery! Jistě, internet je blogů plný, ale ti dobří se dokáží prosadit tak, že mají tisíce věrných čtenářů, jejich názor se počítá a uznávají je i odborníci. Pokud máte co říci, nebo si to alespoň myslíte, založte si blog. Je to opravdu jednoduché a ujišťuji vás, že opakování je matka moudrosti. Jinak řečeno, čím víc píšete, tím líp píšete. Nebojte se ovšem feedbacku a toho, že občas o svém psaní uslyšíte i něco nepříliš lichotivého. No a pak se uvidí. Buď čtenáře máte, anebo nemáte. Buď máte co nabídnout, nebo ne. Ale zkuste to.

Máte-li za sebou něco, na co můžete být pyšní, napište o tom. Jestli jste manažer, který má mnohaleté zkušenosti s vedením lidí, proč se o ně nepodělit? Jednak inspirujete ostatní, ale také dáváte další – a zářivý – střípek do mozaiky svého obrazu. Vaše názory mohou okouzlit nejen případného budoucího zaměstnavatele, ale třeba i ty, kteří pro vás budou chtít pracovat! Jestli jste výzkumník, geolog nebo dejme tomu ošetřovatel v zoo, jste tím pravděpodobně proto, že vás to baví a vaše práce je skvělá. Proč si tedy o tom nezaložit blog? Já si třeba dokážu představit, že blog takového ošetřovatele v zoo bych moc rád četl. Ať jste, kdo jste, rozhodně se nesoustřeďte jenom na to, co se vám povedlo. Nebojte se psát i o svých chybách a omylech.

Internetová profesní diskuzní fóra – třeba na LinkedInu – jsou další možností, jak se dostat mezi lidi a diskutovat z bezpečí vlastní pracovny. Když si odmyslíte spoustu balastu, který tu je jako všude jinde, určitě tam najdete nejen zajímavé názory druhých, ale máte jak předat i ty svoje. A navíc získáte mnoho nových kontaktů, byť prozatím virtuálních, což vám možná teď i vyhovuje. 

Nevím, jestli je to pravidlo, ale mezi svými známými pozoruju, že ti skutečně rozevlátí extroverti poletující z jednoho místa na druhé, nemají zdaleka takový počet statusů na sociálních sítích jako introverti. Možná je to tím, že si v nich našli svůj způsob, jak z bezpečí domova nebo pracovny dávat do světa to, co potřebuje ven. Nevím. Ale pozor! Samozřejmě i tady platí, že všeho moc škodí. Tím, koho lidé přirozeně následují a třeba pro něj nebo s ním chtějí pracovat, se rozhodně nestanete, když budete každodenně sdílet motivační citáty nebo tweetovat jak o život. Mimochodem zrovna včera jsem četl na jednom zahraničním serveru zajímavý článek o průzkumu vysvětlujícím pomalou smrt Twitteru, který se vzdaluje původnímu záměru vybudovat jakousi „tlachárnu” a postupně se zvrtává v nahánění duší, tzv. followerů. Twitter osobností, které tweetují jak na běžícím pásu a lidé jejich desítky tweetů denně čtou a odebírají, je na Twitteru víc než dost. A navíc je běžné, že jejich Tweety nevytvářejí oni sami, ale PR agentury.

I tady se znovu vracím k tomu, že lepší, než šířit moudra druhých, mi připadá šířit moudra svoje. Pokud se rozhodnete, ať už jste introverti nebo extroverti, přesně tohle dělat, vězte také, že jednou může být vše použito proti vám, v dobrém i zlém. Například o co vyšší post v nějaké firmě se ucházíte, o to jistější si můžete být, že vaše názory, vaše úspěchy a vaše stopa ve veřejném prostoru budou pod drobnohledem agentur. A jestli vám to pomůže, nebo ne, záleží jen na vás. Na druhou stranu je osvobozující ztratit autocenzuru a dávat do světa svoje skutečné názory, odkazy na svoje články, fotografie nebo třeba prezentace. Pokud takto odkrýváte své skutečné názory veřejně, jste svobodní, jste sami sebou, a tudíž uvěřitelní. To vám v budoucnosti pomůže ne v tom, co nechcete, ale naopak v tom, po čem možná skrytě toužíte.

Radim Koštial

CEO v SIPRAL a.s. Garant, pražič a bývalý barista HR kavárny.

 

• Jak jsem byl baristou
• Co kdyby už nikdo nikdy nic neukradl?
• Jak je důležité míti Mikuláše

Moje další články