666 odstínů „úspěchu“

Zažil jsem „úspěch“ a jeho vnímání má v mém pojetí nejméně 666 odstínů. Od pocitu totálního selhání až po euforii z toho, že jsem obstál. Na následujících řádcích se s vámi podělím o své pocity a prožitky na své profesní i lidské cestě z jedné etapy svého bytí. O čem jsem snil, co jsem prožíval a jak jsem padal a zase vstával. Jak to všechno vidím dnes s několikaletým odstupem. Co jsem získal a co ztratil a co jsem se při tom naučil. Jak se mé vnitřní principy bily s realitou „ekosystému“ a jak u mě vnitřní principy a pocity nakonec vítězí nad rozumem.

Představte si člověka s ambicemi, plného vizí, nápadů a chuti tvořit, propojovat, budovat, spolupracovat. Člověka otevřeného a přímého, který věří v to, že parta dokáže víc než jednotlivec, že propojování a spolupráce dokáže víc než individualita a soutěž. Člověka, kterého vysává a unavuje nespolupráce, hádky, boj o prestiž, poměřování svalů, politikaření, nedůvěra, nepoctivost. Člověka, kterého nabíjí smysl, celek, lidskost, důvěra, tvořivost. Tento člověk má silné analytické myšlení, umí strukturovat, jít do detailu, vytvářet si vhled. Má rovněž silné syntetické myšlení, umí propojovat, uvažovat strategicky, vytvářet koncepce a celky. Má také intuici a spoléhá se hodně na pocity. Rozhoduje se rozumem i srdcem. A v komplexních a principiálních věcech, kde analýza a kauzalita selhává, převažuje přece jen to srdce. Říkejme mu třeba Muž s ženským mozkem.

Muž s ženským mozkem v důsledku vlastních ambicí dostane příležitost dělat něco, co vidí jako „něco velkého“, jako novou výzvu. Dejme tomu, že je to pro něj Úkol číslo 1. Něco, co ještě nikdy nedělal, s čím nemá žádné zkušenosti, a to všechno by měl realizovat v prostředí, ve kterém se nikdy nepohyboval, o kterém má ale svou představu založenou na vlastním prožívání a na své vlastní osobnosti. Možnost realizovat tu výzvu je navíc jen a jen na něm. Je vybaven dostatečnou formální pozicí a kompetencemi na to, aby dokázal zařídit, že tahle výzva půjde realizovat.

Odstín číslo 1: Chuť, očekávání, konstruktivní obavy

Muž s ženským mozkem se do Úkolu číslo 1 pustil. Dostává pověření, buduje si tým, seznamuje se s prostředím i s věcnou problematikou. Má chuť spolupracovat, participovat a předpokládá, že chuť spolupracovat a podílet se na společném úspěchu je univerzální vlastnost prostředí, že všichni chtějí jeho misi pomoct. Jenže ono to takhle jednoduché není, nejde to, každý má svoje starosti, někdo se zapojí doopravdy, někdo se zapojí na oko, jiní se cítí ohroženi, další zase kladou skrytý odpor. Čitelnější jsou ti, co kladou odpor otevřený. Nefunguje důvěra, snaha o participaci a zapojení je považována za slabost, „s tímhle tady nepřežiješ, budou tě považovat za slabého, my potřebujeme příkazy, ne dotazy, argumenty, ne otázky, sami nic nevymyslíme (i když to umíme), bojíme se jít s kůži na trh, fungujeme nejlépe tak, že nám šéfové přesně řeknou, co máme udělat, bičuj nás a dávej nám odměny…“ 

Ale Muž s ženským mozkem neumí a nechce bičovat… Uvědomuje si, že směrem dovnitř, k vlastním podřízeným si spolupráci přinejhorším zajistí formální autoritou, ale snaží se kolegy získat svou osobností, přirozenou autoritou, a ono se to i nějak daří, jakžtakž to jde, ale stojí to strašně moc energie. 

Jeho úkol je součástí vyššího celku. Muž s ženským mozkem má i nadřízeného – „a basta“! A taky kolegy z jiných částí vyššího celku. Musí je přesvědčit a získat pro to, co je jeho úkolem. Situace „venku“ je podobná jako „uvnitř“. Jsou tam lidé, kteří jsou ochotni v rámci svých možností pomoci a pomáhají, jiní nekladou odpor, další politikaří a spřádají intriky, nejčitelnější jsou otevření nepřátelé, s nimiž je ale také nutné spolupracovat. V podstatě nic zvláštního, pro Muže s ženským mozkem je to však nové a v takové intenzitě nečekané. Jen participací a spoluprací to nepůjde, pouhé srdce na dlani a otevřenost nefungují. 

Objevují se první dilemata a padají první otázky: Chci to takto? Stojí mi to za to? … a odpovědi:Musím, mám jasný a atraktivní Úkol číslo 1, nechci selhat, dodám, co jsem slíbil.

Odstín číslo 333: Přemotivovanost, euforie a rána do hlavy

Věci se daří, nápady přicházejí, mechanika začíná fungovat, soukolí se otáčí. Blíží se den prezentace kroků, co a jak se má stát a udělat pro vyšší celek. Muž s ženským mozkem si vygeneruje Úkol číslo 2. Prezentace zaujme, auditorium je překvapené, nadšené: Tohle můžeme chtít? To jde? Ale také zděšené: To ale znamená velkou změnu… A ohrožení zaběhaných pořádků! 

Přichází jednoznačné poselství nejvyššího zadavatele, plně v souladu s charakterem „ekosystému“: „Do půl roku to tady takto bude a basta! A Muž s ženským mozkem to zařídí. Dodá i Úkol číslo 2.“

Muž s ženským mozkem tomu „a basta“ uvěří. Spoléhá se na autoritu nejvyššího zadavatele, zažívá euforii. Padlo jednoznačné rozhodnutí. Mám mandát, jdu na to! Jasně, jdeme do toho, než to vychladne! Zapřáhne se do povozu a s vervou táhne směrem k vytouženému cíli. A s klapkami na očích… 

Ale o patro níž se začínají objevovat různé formy protiaktivit, od rezistence, držení za tričko, přes nastavené nohy, nakládání dalších věcí na povoz, až po otevřené protiútoky. Ekosystém se projevuje v plné síle a uvnitř čekají Trojské koně… Muž s ženským mozkem to nevidí, neslyší, má přece „a basta“. Ignoruje to, dokud se z různých částí vyššího celku nezačnou valit nápisy STOP, STOP, STOP „a basta“ nefunguje. 

Přestává platit, co bylo dohodnuto, najednou slyší „… my s tebou do toho nejdeme…“ a po čase je v tom Muž s ženským mozkem sám. Znovu si říká: Stojí mi to za to? Chci to? A odpovídá si: Ano, chci přece dodat, co jsem slíbil. A k tomu o něco tišeji dodává: Potřebuji práci, potřebuji peníze…, podobnou příležitost jen těžko najdu. A s ještě větším úsilím dělá to, co nefunguje, táhne povoz „se srdcem na dlani“, angažovaný, stále ještě motivovaný, sice už dost unavený, ale ještě stále odhodlaný. Mechanika jakžtakž funguje, kolečka se roztáčejí, drhne to a nedrží už pohromadě samo, ale Úkol číslo 1 je splněn. Zbývá dokončit Úkol číslo 2.

Odstín číslo 444: Izolace

Muž s ženským mozkem začíná s ekosystémem hrát hru na kompromisy. Jednostranné kompromisy. Kompromisy z jeho strany vůči němu samému. Některé prvky ekosystému ignoruje, jiným se vyhýbá, na další nasazuje spolupracovníky, s protivníky rezignovaně bojuje… Ale on přece tak moc chtěl komunikovat, spolupracovat, participovat, těšit se, tvořit! A ono to nejde… Nejde to ráno, nejde to odpoledne, nejde to v noci… Muž s ženským mozkem je v rozporu se svou podstatou, a to je vyčerpávající. Je unavený, nespí, nerelaxuje. Pořád myslí jen na jednu věc, na Úkol číslo 2. A na to, proč to nejde samo. A zkouší s o to větším úsilím další a další postupy, které nefungují. Všechny totiž mají něco společného, a to je „prorvat to“, „prorazit odpor“, „proběhnout údolím smrti“ a dosáhnout cíle Úkol číslo 2. Přímočaře, navzdory všem a sám.

Odstín číslo 666: Pokušení „bestie“

Muž s ženským mozkem je zaťatý a táhne. S okolím komunikuje, jen když se tomu nedá vyhnout. Nikomu nevěří. Jeho podstata je v příkrém rozporu s ekosystémem. Rozumem by se byl ochoten přizpůsobit, aby si zajistil živobytí, ale principy v něm se bouří. A život před něho staví pokušení. Přichází „bestie“ a říká: Podepiš. Zajistíš se na zbytek života. Riziko není veliké. Nikdo se o tom nedozví. Máme s tím už své zkušenosti. Všichni to tak dělají. Takhle to prostě funguje… 

Rozum, částečně zblblý masáží v ekosystému, přitakává: Je to lákavé, je to neprůstřelné. Musíš to vzít. Když to nevezmeš, budeš idiot! Takhle to přece normálně funguje, dělají to tak „všichni“. Srdce namítá: Je to nemorální, je to špína. Mám strach, tohle nikdy… 

Muž s ženským mozkem končí vyčerpán, nemocný. Dva měsíce se trápí a boj rozumu s vnitřními pocity a vlastními principy mu dál bere síly. Říká si: Udělám kompromis, „nepodepíšu“, nějak mně to obejde, nechci o tom už nic vědět, potáhnu dál za svým cílem, mine mně to. 

Vrací se do práce. Ekosystém ale nechce tento únik připustit a tlačí na podpis. Když nepodepíšeš, je to „válka“. Současně je odvolán ze své formální pozice. V ekosystému založeném na formální moci tak ztrácí i ji (tu neformální už dávno žádnou nemá). Odvolává ho „a basta“. 

STOP, SVĚTLO. Zastavuje se, sundává klapky z očí a vidí, že je v tom sám, nikdo se k němu nehlásí, ani „a basta“. Vypřahá se z povozu a dává výpověď. Je mu jedno, co bude. Hlavně když nebude součástí ekosystému, kterému se nedokáže přizpůsobit.

Černobílý „EPITAF“

Muž s ženským mozkem z pohledu ekosystému neuspěl. Úkol číslo 2 nesplnil. Byl odvolán. Dal výpověď. Prohrál.

Muž s ženským mozkem ale zažívá pocit úlevy a úspěchu. „Nepodepsal“ a odešel. Ví o něco více o tom, kdo je. Ví o něco více o tom, jak „to funguje“. Rozhlíží se kolem sebe a uvědomuje si, že existuje nejméně 16,7 milionů barev. A jsou tady i lidé, o které se může opřít. Jsou tady také ekosystémy, s nimiž je více kompatibilní. Ví už, že jen CÍL není cesta. Ví už, čemu se rozhodně vyhnout. Je o něco více sám sebou. Vyhrál. Baterky už ale nikdy nedobije na původní kapacitu. Následky jsou trvalé.

Foto: Pixabay