Přiznej si, že se něco nedaří, a dej to do pořádku. Co nejdřív

Celý listopad zkoumáme neúspěch ze všech možných stran a úhlů. Byla by škoda nezmínit se o knize, která se od začátku až do konce věnuje neúspěchu a tomu, co si z něj můžeme vzít pozitivního. Knihu „Adapt: Why Success Always Starts With Failure” napsal Tim Harford, známý britský ekonom a novinář. Kniha vyšla i česky v nakladatelství Dokořán, a sice pod názvem „Adaptuj se. Proč úspěchu vždy předchází nezdary.“ Zatímco většina článků listopadového tématu HR kavárny pojímá neúspěch velmi osobně, tato kniha rozebírá velké politické a ekonomické výzvy, které se nám jako celku nedaří dlouhodobě řešit.

Žijeme ve velmi složitém a obtížně předvídatelném světě a Tim Harford je odborníkem na komplikované systémy. Při jejich studiu zjistil, že většina úspěšných řešení vznikla cestou pokusů a omylů, a nikoli tak, že by někdo hodně chytrý, s velkou autoritou, rozhodl, že „se to musí udělat takto, a ne jinak“. Tim Hardford je také jedním z mála, kdo dokáže srozumitelně přiblížit složité otázky laikům. Pro své závěry používá jasná data a zajímavé příklady ze života, ze kterých je možné se poučit.

Přiznejme si, že jsme selhali
Jen málo našich selhání je opravdu osudných. Proč tedy, když musíme čelit svým vlastním neúspěchům, jsme většinou tak naštvaní, že přehlédneme základní přínos našeho selhání? Ano, přínos: možnost přenést se přes naše ego a zkusit to znovu a lépe. 

Tim Harford ve své knize říká: Od války v Iráku po globální chudobu – velké problémy můžeme vyřešit jen tehdy, pokud si přiznáme, že jsme selhali, že se nám je nedaří uspokojivě řešit.

Jako jeden z neblahých příkladů uvádí aroganci Donalda Rumsfelda, který byl přesvědčen, že válku v Iráku může vyhrát podle rozkazů diktovaných od stolu v Pentagonu a na základě strategických výpočtů, které kdokoliv, kdo se fyzicky pohyboval na území Iráku, okamžitě vyhodnotil jako nesmyslné. Aby problém ještě zhoršil, s dětinskou tvrdohlavostí odmítal přiznat, že dělá chybu. Důstojníci na bojišti, kteří viděli, že je nutné celou situaci zcela přehodnotit, buď mlčeli, nebo byli odveleni. 

Naproti tomu generál David Petraeus, autor mnohem úspěšnějšího postupu, který situaci významně uklidnil, jednal jinak. Přímo na místě sbíral odporující si informace, dovolil taktické experimentování, postupně zjišťoval, co funguje a co se neosvědčilo, a to všechno poskládal do účinné protipovstalecké strategie. 

Na příkladu Spitfiru uvádí Harford jeden z nejefektivnějších inženýrských počinů v naší historii. Spitfire vyhrál válku o Británii, a tak bez diskuze zachránil svobodný svět. Před válkou však nikdo nepředpokládal, že tento malý, rychlý a mrštný bojovník může být vůbec užitečný. Poptávkou dne byly těžké bombardéry. Úspěch Spitfiru se nezrodil na základě pečlivého plánu a vojenské předvídavosti moudrých stratégů, ale v rukách inženýrů a privátního kapitálu. Pro výhru ve válce o Británii nebyl klíčový brilantní plán A, ale přístup, který dovolil odhodlaným jednotlivcům, aby pracovali na plánu B, C a D.

Na základě mnoha podobných paralel dává Harford dohromady přehled podmínek, které se musí potkat zároveň, aby dobré nápady dostaly přednost před těmi špatnými. 

• Velké instituce, ať už korporace nebo vlády, musí začít vytvářet bezpečné prostředí, ve kterém mohou odborníci zkoušet nové přístupy a techniky a zažívat neúspěchy bez toho, aby to způsobilo celkový kolaps. 
• Odměny za dosažení jasně daného konkrétního cíle fungují lépe než granty na výzkum s otevřeným koncem. 
• Před katastrofou firmu lépe ochrání korporátní kultura, která vítá nesouhlasné názory z nižších pozic a věnuje pozornost whistle-blowerům, než rigidní pravidla a nařízení seshora, která manažery na každém kroku přísně kontrolují a omezují. 

V obzvlášť poučné části Harford srovnává nedávné katastrofy – únik ropy v Mexickém zálivu z vrtu BP Deepwater v roce 2010 a explozi na ropné plošině Piper Alfa v Severním moři v roce 1988 – s finanční krizí v roce 2008. Mechanizmy, které si člověk vytvořil pro zvýšení bezpečnosti komplikovaných systémů – tlakové ventily a důvtipné finanční instrumenty – ve skutečnosti rizika spíš zvětšily. V těch, kteří byli zodpovědní za sledování bezpečnosti systému, podněcovaly falešné uspokojení, že je vše pod kontrolou a nic se nemůže stát. Je jasné, že nebezpečí nemůže být nikdy úplně eliminováno. Důležité ale je, abychom nevytvářeli systémy, které jsou tak těsně propojené a navázané, že selhání jednoho z nich způsobí celkové zhroucení. 

Kniha tak nabízí cenné poučení z psychologie neúspěchu a adaptace na něj.

Špatná reakce na neúspěch
Když se nám něco nepovede, naším největším nepřítelem jsme my sami. Když se věci přestávají dařit, nastoupí naše obranné mechanizmy, které nás nutí udělat všechno možné, jen abychom si zachovali svoji tvář. Tyto přirozené reakce navíc ochromí naši schopnost přizpůsobit se nepříznivému vývoji situace. Přiznat světu, že jsme udělali chybu, že jsme se spletli, a zkusit to napravit, je pro většinu z nás ta nejobtížnější věc na světě. Vyžaduje to totiž od nás schopnost odmítnout status quo našeho vlastního konání.

Máme takový strach odříznout se od našich špatných rozhodnutí, že raději způsobujeme další a další ztráty, a přitom se snažíme předstírat, že vlastně žádné ztráty nejsou. Když například hráči pokeru začnou prohrávat, dělají stále riskantnější sázky, které by normálně nedělali. Netrpělivě se snaží vyhrát ztracené peníze zpět, a tím „vymazat“ předchozí ztráty. 

Také se snažíme přesvědčit sami sebe, že na našich chybách vlastně tak moc nezáleží. Hledáme způsob, jak interpretovat náš neúspěch jako úspěch.

Recept na úspěšnou adaptaci
Hlavní poselství knihy „Adapt…“ leží v přesvědčení, že v našem komplexním světě musíme být schopni přizpůsobit se, zkoušet nové přístupy, nebát se experimentovat, a že složité problémy se vyřeší nejefektivněji cestou „pokus-omyl“. 

Nikdo nemůže dopředu vědět, jestli jeho úžasné nápady uspějí nebo ne. Harford nabízí tři principy, které nám pomohou, abychom náš neúspěch zvládli produktivně: 

• Musíme zkoušet co nejvíce nových nápadů, možností a přístupů a smířit se s tím, že neúspěch je normální.

• Zažít neúspěch v bezpečném prostředí.

• Nebát se opustit svůj nápad, když se prokáže, že nevede k cíli nebo nepřináší očekávané řešení.

Experimentujme, pokud můžeme neúspěch přežít
Hledejme takové experimentální přístupy, při kterých se můžeme hodně naučit, projekty, v nichž případný neúspěch nebude fatální. Příliš často se pouštíme do projektů, kde je cena za neúspěch obrovská, a my jen doufáme, že to dobře dopadne.

Získávejme zpětnou vazbu
Zpětná vazba je životně důležitá, abychom byli schopni určit, který z našich pokusů byl úspěšný a který ne. Požádejme o radu, ne jednoho, ale několik lidí okolo nás. Pokud se nám názor, který dostaneme, nelíbí, ale je objektivní, neodmítejme ho ihned. Hledejme to nejlepší, co si z něj vzít. 

Zbavme se emocí 
Je velmi důležité zůstat pocitově neutrální, na chvíli zapomenout, jestli stíháme nebo jsme v časovém skluzu, a zkusit se podívat, jaké budou pravděpodobné náklady a přínosy, pokud budeme pokračovat v tom, co a jak děláme.

Nebuďme se svým plánem příliš osobně svázaní
„Žádný plán bitvy nepřežije první střet s nepřítelem,“ říkal německý polní maršál von Moltke. Nebezpečný je takový plán, který nám dává pocit, že nemůže selhat, a tak není potřeba jej jakkoli přizpůsobovat. Něco jako „Titanik“. Nepotopitelný – ovšem jen do té doby, než narazí na ledovou kru. 

Vytvořme bezpečné místo, kde můžeme zažít svůj neúspěch
Přední americká baletka a choreografka Twyla Tharp říká, že „nejlepší neúspěchy jsou ty soukromé, které uděláte ve vlastním pokoji, když se nikdo nedívá.“ Twyla vstává brzy ráno a tři hodiny si nahrává své cvičení. Pokud pro svoji další práci použije aspoň 30 vteřin z toho, co ten den natočila, je spokojená. Je to skvělý příklad bezpečného místa pro experimenty, při kterých nemusíme vždy uspět. Většina z nás bohužel takový luxus volného času a svobody nemá. 

Báječným místem pro experimentování je například také střední škola nebo univerzita. Během studia testujeme všechno možné – nové kamarády, nové město, nové koníčky, nové nápady – a výsledkem někdy bývá, že se prostě spleteme, že to nevyjde. Ale dobře víme, že pokud to nepokazíme příliš, tak dostudujeme a posuneme se v životě dál – tato směs riskování a pocitu bezpečí je úžasná. Ale jak stárneme, postupně ji cestou někde ztrácíme.

Takže přemýšlejme, kde a jak si můžeme vytvořit takové bezpečné místo. Za předpokladu, že neřídíme atomovou elektrárnu, pravděpodobně můžeme při své práci vyzkoušet trochu svobody a flexibility. Dovolme sami sobě otestovat pár nápadů mimo běžné limity. A z případného neúspěchu se poučme.

Tim Harford a jeho úspěšný TED talk:
www.youtube.com/watch?v=K5wCfYujRdE

Více o autorovi:
timharford.com 

Foto: Flickr user adamsmithjr a nakladatelství Dokořán