Co na to vaše děti

Zkuste si to představit. Je vám 11 let a spokojeně si žijete ve městě, kde jste se narodili. Chodíte do školy, máte docela rádi svoji třídní učitelku a se spolužáky také dobře vycházíte. Máte své zájmové kroužky, které vás baví, kamarády, babičku s dědou… a hlavně – se všemi lidmi okolo se dorozumíte, jsou pro vás předvídatelní a srozumitelní. Jednoho dne vám rodiče řeknou, že všechny tyhle jistoty opustíte, protože dostali práci v zahraničí a vy se tam společně s nimi stěhujete. Jak vás to ovlivní? Hodně, a na celý život.

Když jsme poprvé mohli vyrazit pracovně do zahraničí a pak se svobodně zase vrátit domů, měli jsme už tři děti, které chodily do školy. Nejprve to bylo na jeden rok do Velké Británie. Že by nejela celá rodina, vůbec nepřicházelo v úvahu. Byli jsme tak nadšení z nové příležitosti a natěšení na to, co nás čeká, že jsme nad tím, co to asi udělá s našimi dětmi, moc nepřemýšleli. Tedy, přemýšleli, ale jen ve smyslu – „to je super, naučí se anglicky“ a „budou mít nové, zajímavé kamarády, střet s jinou kulturou je obohatí“. Nedošlo nám, že tato zkušenost má mnohem více vrstev.

Podruhé to byly dva roky v Hamburku. Bylo to stále v Evropě a domů to byl po dálnici vlastně jen kousek. Už jsme sice byli trochu poučenější, ale ani tehdy jsme některé věci moc neřešili. Třeba to, že dcery byly ve věku, kdy jsou pevně fixovány na své kamarády, kdy se významně utváří a upevňuje jejich osobní identita, příslušenství k dané národní kultuře, vztah k dějinám. Ale především to bylo autentické prostředí mezinárodní školy, kde se mísí všechny barvy, náboženství a kultury světa. Takové prostředí i dospělému zásadně změní pohled na jeho okolí a přístup k životu, natož vnímavému dítěti. 

Third culture kids

Tehdy jsme ještě nevěděli, že vytržení dítěte z jeho původní kultury a vystavení tlaku kultur cizích je fenomén, který má dokonce své jméno – Third culture kids (TCK) neboli „děti třetí kultury“. Je předmětem seriózních výzkumů, věnuje se mu několik zajímavých blogů a bylo o něm napsáno několik knih, z nichž nejznámější je „Third Culture Kids: Growing Up Among Worlds“ od Davida C. Pollocka. 

Kdo jsou TCK? Jsou to světoobčané, globální nomádi, mezinárodní cestovatelé, kteří část nebo většinu svého dětství a mládí prožili v jiné kultuře, než ve které se narodili nebo než mají jejich rodiče, a střet těchto kultur přetavili do kultury třetí, vlastní. Světoobčany se stali převážně proto, že jejich rodiče jsou nebo byli profesionálními expatrioty – pracovníci mezinárodních organizací (EU, OSN apod.), novináři, diplomaté, manažeři vyslaní pracovat do zahraničí. 

Jak se TCK poznají? Pomůže rychlý test. Nemají rádi jednoduchou otázku „Odkud jsi?“, protože je pro ně těžké na ni jednoduše odpovědět. 

Jací TCK jsou

Jaké výzvy čekají na ty, kteří během svého dětství opustili s rodiči zemi, v níž se narodili, a opakovaně se s nimi stěhují do jiné země, jiné kultury, mezi jiné lidi? Jaké jsou přínosy a ztráty takového života? 

Nepřekvapí, že TCK jsou více tolerantní k rozdílnostem, k rozdílným kulturám a lidem z jiného prostředí. Nemají předsudky. Dobře vědí, jak se rychle přizpůsobit a jak mají sami přiměřeně jednat v cizím prostředí. Někdy ale přiznávají, že tato jejich tolerance je životní nutnost pro udržení aspoň nějakého zdravého sociálního života v novém prostředí.

Chápou, že existuje více způsobů, jak lze nahlížet na určitou situaci nebo zkušenost. Tato schopnost ale pro ně může být v určitých situacích nevýhodou, zvlášť pokud se vrátí do homogenní kultury, která si nepotrpí na odlišnosti v hodnotovém systému. 

Hledají hůře vlastní identitu a je pro ně těžší najít odpovědi na otázky – „Kdo jsem a kam patřím?“ 

Jsou citlivější k mezilidským vztahům a odlišnostem. Fakt, že jsou vystaveni mnoha různým životním stylům a přístupům, jim umožňuje sledovat a kontrolovat vlastní emoce, mnohem lépe si všímat různých společenských norem nebo jen jejich náznaků, a lépe tak reagovat na rozdílné kultury a způsoby života.

Vyhledávají a užívají si možnosti, jak se naučit chápat složitosti jiných kultur, taková pravá multi-kulti komunita je pro ně živou vodou. Protože jsou ale neustále nuceni adaptovat se na nové prostředí, nikdy se na žádnou z nich úplně neadaptují, přestože je kulturní rozdílnost míst, ve kterých žijí, může bavit. 

Rychle navazují nová přátelství. Avšak nikdy nekončící loučení s kamarády, kteří se stěhují zase dál nebo se vracejí domů, je pro ně hodně těžké. Proto jejich ochota vytvářet trvalejší vztahy rychle uvadá. Je pro ně snazší spíš použít taktiku „sejde z očí, sejde z mysli“ a zbytečně se netrápit. Vytvářejí si sice bohatou, užitečnou síť kontaktů po celém světě, ale raději nic hlubokého.

Často se cítí vykořenění. Pokud žijí v cizině hodně dlouho, je pro ně mnohem snazší přesunout se do další cizí země než se vrátit domů. Zatímco v zahraničí jsou vždy považováni za cizince, po návratu domů se od nich automaticky očekává, že se budou chovat a budou znát stejné věci jako domácí (místní kapely, oblíbené herce, politické skandály apod.). Oni zatím vůbec netuší, o čem je řeč, a nevědí přesně, co mají dělat, jak společensky správně reagovat. Zažívají kulturní šok a je pro ně extrémně obtížné integrovat se zpátky.

Jejich unikátní životní zkušenost, zcela odlišná od té, jakou mají jejich vrstevníci, kteří zůstali doma, může mít vliv na jejich autoritářský přístup k ostatním, a to pozitivní i negativní. Jsou ochotnější přijmout roli formální autority. Tím víc, čím víc a častěji se museli stěhovat a budovat stále nové vazby. 

Intelektuální dopad? Nebyl zatím přímo potvrzen. Nicméně je pravda, že 95 % TCK pokračuje po střední škole na univerzitě, což je o mnoho víc než u jejich non-TCK vrstevníků. 

Co s nimi

Vlivem globalizace jsou dnes TCK jednou z nejrychleji rostoucích součástí celosvětové populace. Z dětí se stávají dospělí třetí kultury nebo prostě jedinci třetí kultury, tedy „third culture individuals“ (TCI). Podle jedné studie si často vybírají takové studijní obory, které jim nabízejí mezinárodní kariéru. Pravděpodobnost, že dosáhnou bakalářského titulu, je u nich 4x vyšší než u non-TCI. Mezi profese, kde najdeme nejvíc TCI, patří vzdělávání, medicína, byznys a management. Neradi pracují pro vládní organizace nebo ve velkých korporacích a spíše dávají přednost vlastnímu podnikání.

Vyrůstají mimo zájem většiny zaměstnavatelů a nepozorováni vstupují na pracovní trh. Mají odlišné normy chování, jiný způsob navazování vztahů, vlastní pravidla pro svůj způsob života, životní perspektivu a komunikaci. Jsou přizpůsobiví a mobilní. Dospělí TCI si cení svoji mezinárodní zkušenost, rádi cestují a dál si zlepšují znalosti cizích jazyků, které se naučili jako děti. 

Lepšímu porozumění tomuto fenoménu může pomoci krátké video, které dilemata TCK – „dětí třetí kultury“ – krásně přibližuje. Například obtíž, s jakou hledají odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku: „Kde jste doma?“

www.vimeo.com/41264088

Změnilo je zahraničí?

Zkušenosti naší rodiny nebyly tak extrémní jako u klasických TCK. Vždycky jsme se mezi jednotlivými pobyty v zahraničí vrátili aspoň na čas domů. Naše děti tedy měly možnost zachovat si své české kořeny i kamarády. Přesto jsou, myslím, trochu jiné. Platí pro ně hodně z toho, co je připisováno „jedincům třetí kultury“. Mezinárodní maturita jim otevřela dveře a okna do světa. Domluví se několika jazyky, mají kamarády doslova po celém světě. Snadno vytvářejí nové vztahy, nerady se loučí. Vůbec nerozumí xenofobii určité části české společnosti. Zatímco jejich vrstevníci organizují svatby a zakládají rodiny, ony přemýšlejí o kariéře v New Yorku nebo Hongkongu. 

Nad otázkou, kde mají svůj domov, naštěstí nemusejí dlouho přemýšlet. Přestože jsou už dospělé, stále dost sveřepě trvají na tom, aby jim zůstaly zachovány jejich dětské pokoje, aby se měly i dnes kam vracet. Teď už rozumíme tomu, proč je to pro ně tak důležité.

Až se tedy budete rozhodovat, zda vyrazit na pár let do ciziny, nezapomeňte se zeptat, co na to vaše děti.

Foto: Flickr user alexcoitus