Téma

Jak jsem šla na zkušenou od východu na západ

31.07.2014 Hanka Smítalová 0 komentářů

V roce 2011 se mi hned dvakrát naskytla příležitost vyzkoušet si, jaké to je pracovat v oboru HR mimo území ČR. Nejdříve jsem byla oslovena Světovou bankou, abych se zúčastnila projektu pro vládní organizaci v Azerbajdžánu, a hned poté jsem byla požádána, abych se vydala přes oceán do NY, kde vrcholily přípravy na otevření restaurace Hospoda, která byla prvním zahraničním přírůstkem do rodiny značky Ambiente. Myslím, že se mi v krátkém časovém úseku nemohla podařit větší přesmyčka kultur, pracovních týmů, jejich zvyklostí i rozdílností stejně tak jako vnímání smysluplnosti mé práce.

Do muslimské kultury Azerbajdžánu jsem přiletěla Aeroflotem přes Moskvu. V pozdních nočních hodinách mě na letišti v Baku čekal řidič organizace, pro kterou jsem měla následující tři týdny pracovat. Zadání znělo jasně – vládní organizace prožila za poslední dva roky čtyři výměny generálních ředitelů a potřebuje stabilizovat své zaměstnance. Mým úkolem bylo provedení HR sondy v oblasti náboru, tréninku, hodnocení, interní komunikace a následný návrh s doporučeními vedoucími ke zlepšení celkové atmosféry v týmu.

Noční cestou z letiště do pronajatého bytu jsem si opakovaně říkala „ty jo, tohle bude překvapivě krásná země“. _Celou cestu totiž lemovaly nasvícené aleje stromů a město vypadalo jako spící krasavice… a pak přišlo ráno a já poprvé v realitě zažila, co znamená pojem „potěmkinovy vesnice“. Všechny domy, ulice vypadaly majestátně jen z průčelí – za „fasádou“ se skrývala špína, potkani a změť všemožnými způsoby napojených drátů do elektrického vedení. Tohoto dojmu jsem se nezbavila do konce svého pobytu – země s namalovanými kulisami, kde je vše jen na oko.

První překvapení v kanceláři bylo vizuální: všichni zaměstnanci měli na sobě černé oblečení, ženy neúměrně vysoké podpatky a velmi barevné a výrazné líčení. Po pár dnech jsem zjistila, že tohle je standard, a snažila jsem se nepropadat panice poté, co jsem byla na ulici dvakrát legitimována policií s podezřením na prostituci – měla jsem na sobě barevné šaty, baleríny a byla jsem jen lehce nalíčená.

Další pracovní překvapení bylo plíživější – po individuálních rozhovorech se zaměstnanci jsem nabyla dojmu, že ani mezi lidmi není vše tak, jak na první dojem vypadá. Přestože jsem v kanceláři od prvního momentu cítila hustou atmosféru absolutní totality a přísné hierarchie, všichni na své zaměstnání pěli chválu a vše bylo podle nich dokonalé. Šéf seděl v zavřené prosklené kanceláři, z níž celý den pozoroval své podřízené, nikdo kromě mě si nedovolil jít na oběd, všichni předstírali zběsilé pracovní nasazení a z kanceláře odcházeli až v okamžiku, kdy ji opustil šéf. A to si představte, že se tam pracuje i v sobotu dopoledne!

Tento divný svět mi až jednou u čaje objasnila asistentka Gulshan. Celému Azerbajdžánu vládne korupce a systém úplatků, který už lidem nepřipadá zvláštní a považují jej za normální stav. Chceš se dostat na VŠ, dej úplatek; chceš zkoušku na VŠ, dej úplatek; chceš dobrou práci, dej úplatek… Všichni zaměstnanci kanceláře si svoje pracovní posty koupili, a proto neudělají/neřeknou nic, co by je o toto dobré postavení připravilo. A to i přes to, že každý den zažívají ohromný stres z toho, aby se náhodou šéfovi neznelíbili nebo někdo nezaplatil víc, a nedostal se tak na jejich místo. Gulshan mi tento fakt potvrdila jen díky tomu, že ze země odcházela, a neměla tím pádem co ztratit.

Svou zprávu o výsledku HR sondy jsem sepsala, jak nejlépe jsem dokázala, a byl to soupis mým dojmů a pozorování nepodložený fakty a poprvé v životě jsem měla ze své práce pocit zmaru. Bylo mi jasné, že zprávu píšu jen pro sebe a někoho, kdo si v projektu odškrtne „HR audit proveden“, a život poběží dál.

Po pár měsících mi přišel mail od Gulshan s informací, že vládní organizace má opět nového šéfa, protože ten, kterého jsem zažila já, byl nařčen z korupce… K smíchu, nebo pláči?

Střih. Uběhlo několik měsíců a já seděla v letadle směr NY. Patřím mezi ty, kteří tohle město milují, a protože mě tam čekal měsíc práce, těšila jsem se ještě víc. Tentokrát jsem měla za úkol nábor základního týmu a spolu s generálním manažerem jsme měli postavit tým obsluhy a kuchyně a vytvořit základní tréninkový materiál na jednotlivé pracovní pozice. Po průzkumu pracovního trhu jsem zjistila, že se vše odehrává na stránkách www.craigslist.org. Okamžitě jsem vytvořila šťavnaté inzeráty, vložila, čekala… a překvapení se dostavila.

Pokud jsem si chtěla být jista, že vytipovaní zájemci na pohovor dorazí, musela jsem jim den předem poslat mail, zavolat a v den pohovoru zavolat znovu a zdůraznit, že na místo setkání přijdu jen kvůli nim a schůzku si s nimi potvrdit. Pokud jsem tak neudělala, z deseti dorazili v průměru jen tři. Všichni uchazeči na schůzku přišli v obleku nebo kostýmku; všichni měli dokonale sepsaná CV a všichni byli zdravě sebevědomí, komunikativní a skvělí prezentátoři. Opět jsem si vzpomněla na oblíbenou hru, kterou děti v USA hrají už od školy – jmenuje se „show and tell“ a snad ze všech Američanů dělá přirozené mistry prezentace. Měli jsme dojem, že nám na pohovory chodí jeden lepší kandidát za druhým, a základní tým jsme obsadili během dvou dnů. Pomalu jsem se začala obávat, co tam proboha budu celý měsíc dělat?

Po pohovorech následovaly zkušební směny, které nás vrátily na začátek – ukázalo se totiž, že naši kandidáti jsou nejen výbornými prezentátory, ale i improvizátory a práci, kterou dokázali skvěle popsat, ve skutečnosti vůbec neuměli. Poučeni jsme se pustili do pohovorů znovu a lépe; zkušební směny tentokrát proběhly k naší 90% spokojenosti a my řešily nový problém, a to s kuchaři. Měli jsme totiž tým, ve kterém 80 % kuchařů tvořili černoši a hádejte co? Z místních zdrojů jsme se dozvěděli, že v lepších restauracích černoši nepracují a hned v další větě jme byli ujištěni, že diskriminace černochů v USA neexistuje. Rozhodli jsme se tuto radu ignorovat a dát věcem volný průběh – aspoň jsme si byli jisti, že povinnou kvótu týkající se počtu černochů na pracovišti jsme překročili. Zvláštním zjištěním bylo i to, že všichni považují práci v restauraci za něco přechodného – většina našeho týmu obsluhy brala lekce herectví nebo modelingu a prací v restauraci si hodlali přivydělávat jen do té doby, dokud se nestanou slavnými.

Překvapilo nás i to, že náš nový tým automaticky počítal s tím, že doba tréninku (1-2 týdny) se neproplácí a mzdu začnou dostávat až po jeho dokončení. Jelikož jsou zaměstnanci restaurací v USA placeni hodinovou mzdou, zájmem všech bylo pracovat celý den a 14 hodin považovali za krátkou směnu.

Příjemným zjištěním byla jednoduchost amerického zákoníku práce – žádné složité smlouvy a mzdové výměry, zcela stačí stručný „acceptance letter“. Stejně tak jednoduše funguje odchod zaměstnance – žádné výpovědní lhůty nebo dohody, což na stranu druhou může zaměstnavatele občas přivést do problému, a to pokud mu například číšník nepřijde do práce a pošle jen dopis s oznámením, že končí.

Tým byl postaven, tréninkové materiály přichystány a já, tentokrát s pocitem dobře odvedené práce, balila. A co jsem se v NY naučila? Chovat se tržněji v oblasti náboru, nedávat na první dojem při setkání s uchazečem a uvědomit si, jak ukrutnou sílu má přirozená sebeprezentace každého z nás.

Jsem si jista, že každou pracovní cestou do jiné kultury rosteme, a tak nám všem přeji hodně úspěšných misí a šťastné návraty s pocitem smysluplnosti!

Foto: Flickr user Susannah van der Zaag