Všude dobře, doma…?

Práce v zahraničí! Pro někoho lákavá příležitost, pro druhého noční můra. Vyzkoušel jsem si nejrůznější aranžmá – krátkodobé pracovní pobyty bez rodiny, delší cesty za sbíráním a později i předáváním zkušeností, každotýdenní dojíždění přes hranice i „expatovský“ kontrakt s celou rodinou daleko od domova. Každé zahraniční angažmá přineslo spoustu nových pracovních i životních situací, ze kterých jsem následně mohl čerpat po návratu domů. Zde jsou tři krátké příběhy…

Téměř dvacet let zpátky, první zahraniční cesta a rovnou úplně nejdál. Rok v australském Sydney. Skoro žádné zkušenosti a všechno bylo třeba zařídit úplně sám – transfer, bydlení i samotnou práci pro mezinárodní logistickou společnost, pro kterou jsem předtím pracoval doma v Praze. Do začátku ta úplně nejlepší životní škola. Frmol mezinárodního letiště, kde se pracovní úkoly řídily přesně načasovanými odlety jednotlivých leteckých linek. Každý den dvě hodiny dojíždění do práce včetně trajektu přes přístav, pak čtyři až pět hodin práce a v noci dvě hodiny zpět. Živobytí s týdenním rozpočtem padesát dolarů. Typický „tavicí kotel“ všech možných národností – nezapomenutelná pomoc a vstřícnost některých kolegů, ale i pohrdání a ohrnutý nos nad dalšími „přistěhovalci“, co místním zabírají pracovní místa. 

Největší zkušenosti? Během dvanácti měsíců jsem měl spolubydlící z jedenácti zemí, kromě Afriky ze všech světadílů. Prošel jsem si s nimi každodenní školou tolerance, empatie a vnímání kulturních rozdílů včetně sdílení, ale také spoléhání pouze sám na sebe. Ověřil jsem si, že bezvýhradně platí líná huba holé neštěstí, a také že s úsměvem jde všechno líp. Tenhle roční pobyt mě na další pracovní kariéru připravil líp než všechny školy a univerzity předtím! Jo, a anglicky se za tři měsíce dá opravdu naučit. 

Příběh druhý – v letech 1995 až 2002 jsem se živil jako konzultant, což ode mě mimo jiné vyžadovalo značnou časovou i prostorovou flexibilitu. Vzpomínám na jeden nedělní večer – rodinná idylka u televize, vedle v pokoji spící právě narozená první dcera – když vtom zazvoní telefon. Šéf! „Ahoj, potřeboval bych tě ráno ve Wroclawi… ne, není to na dlouho, teď na dva dny a pak možná ještě párkrát…“ Do půl hodiny jsem odjel a byly z toho skoro dva roky – většina času bez rodiny, takže dlouhé šichty, často i přes půlnoc, byly v té době skoro pravidelností. Navíc v pondělí za volantem tam a v pátek zase zpátky, prostě na víkend jen „na návštěvu“ domů… Samotná pracovní příležitost byla vynikající – velmi zajímavý mezinárodní projekt – „merger“ dvou velkých bank, obrovská profesionalita a nasazení, sebemotivace a týmový duch. Doba, kdy rozpočet ještě nebýval ten největší projektový problém a dodávka v kvalitě a čase byla tou nejvyšší prioritou. 

Největší zkušenosti? Geografická a jazyková blízkost, přesto mnoho kulturních rozdílů. Komunikace v mezinárodním týmu může přinášet častá nedorozumění, ale zároveň všechny učí velké míře ohleduplnosti, pokory a tolerance. Když členům projekčního týmu jasně vysvětlíte, jaká budoucnost je čeká po úspěšném dodání projektu, tak máte dopředu napůl vyhráno. Jo, a workoholismus je nemoc. Uvědomte si to dříve, než vám roční dcera začne říkat strejdo. 

Příběh třetí – Thajsko a necelé dva roky na projektu otevření nové univerzální banky. Přestěhování do geografického i kulturního neznáma s celou rodinou. Jazyk, klima, kulturní zvyklosti, jídlo, bydlení, náboženství, obrovské společenské rozdíly. Vše úplně jiné. První měsíc máte oči navrch hlavy od rána do večera a nestačíte se divit. Všemu! Přistáli jsme v Bangkoku čtrnáct dní po ničivém tsunami hned po Novém roce 2005. Hodně lidí mi rozhodnutí pro tohle dobrodružství rozmlouvalo, ale považuji ho za jedno z nejmoudřejších, co jsem kdy udělal. Ta intenzita a dynamičnost života v Asii jsou ohromující. Obrovské sociální rozdíly, hladovost lidí po práci, ale i schopnost užívat si života tady a teď. Budoucnost se neřeší a za minulostí se moc neohlíží. Každodenní lekce pokory a vděčnosti. Život expata ve zlaté kleci vykoupený absencí širší rodiny, přátel a navyklého životního stylu.

Největší zkušenosti? Vynikající projekt s pevně daným termínem dokončení, který vás donutí udělat kompromisy všude jinde, jen ne v čase dodávky. Síla a tlak nutně neznamenají nejpřímější cestu k cíli. V některých částech světa je třeba nechat věci plynout a ony pak paradoxně budou dodány rychleji. Radost ze života, radost z práce, týmová radost z úspěchů – ne nadarmo se Thajsku přezdívá země úsměvů. Jo, a nebojte se skočit po příležitosti jako po hlavě do vody. Třeba se už nemusí opakovat…

Prý všude dobře, ale doma nejlíp! Každý jsme svého štěstí strůjcem. Moje babička například byla za celý svůj život nejdál v Luhačovicích a na cestu do Prahy jednou za pár let se vždy připravovala pár týdnů dopředu. Přesto – šťastná to byla žena! Oproti tomu jsme ve světě potkali kolegy a dnes i přátele, kteří se přesouvají až desítky let z místa na místo, z kontinentu na kontinent, kam je pracovní příležitost zrovna zavane. Celý domov je tak pro ně jen o pár kufrech a krabicích. I já jsem si v cizině definitivně uvědomil, že doma je pro mě hlavně o lidech, které mám kolem sebe. O rodině, přátelích a kamarádech. A s tím, jak je svět dneska propojen, je odjíždět a vracet se stále snazší a snazší.

Že by zase čas balit?

Foto: Flickr user Arnaud Chevalier

Petr Beneš

CIO v České spořitelně​ – umožňovač ​ a propojovač technologií, procesů ​a lidí. Příležitostný kouč

 

• Všude dobře, doma…?

Moje další články