Téma

Kamil Richter a Richard Čemus o projektu, který nebuduje, ale dává emoce a city

13.07.2014 Radim Koštial 0 komentářů

Kamil Richter vede jako ředitel českou organizaci Tremco illbruck, výrobce materiálů pro stavebnictví a průmysl, Richard Čemus má ve firmě na starost marketing. Kluci chtějí, aby sociální pomoc byla součástí firemní DNA a přišli do firmy s opravdu neobvyklou aktivitou – pomoci dětskému domovu u Pardubic hrou a kamarádstvím s místními malými dětmi. Jenže všechno vždycky jako po másle nejde…

Vyprávějte. Jak to celé začalo?
Richard: Říkali jsme si, že naše firma už je dospělá a že je načase se skutečně angažovat v nějakém sociálním projektu. Začali jsme tedy hledat to, co nás zaujme a do čeho se budeme chtít vložit, sponzoring děláme dávno, ale chtěli jsme se do nějakého projektu zapojit i fyzicky, protože posílat jenom peníze je jednoduché. Pomohla nám náhoda, protože nás oslovilo sdružení Divadlo dětem, které je zaměřené na předškolní děti. Na tom, s čím za námi přišli, jsme se nedohodli, protože sponzoring s možností vlastního PR nás nezajímal. Jenže oni se jenom náhodou zmínili o projektu Daruj svou náruč, což mě zaujalo, takže jsem se začal vyptávat na podrobnosti, a tak se vlastně dozvěděl o dětském domovu Veska u Pardubic.

Jak velké tam jsou děti?
Richard: Právě že předškolní, hodně malé, od dvou do čtyř let.
Kamil: Jsou to odebrané nebo odložené děti ze sociálně slabých rodin. Jsou to opravdu malinké děti, jejich rodiče za nimi chodí, ale nechtějí je dát k adopci. Často totiž spoléhají na to, že až děti vyrostou a začnou dostávat příspěvky, budou je živit. Takže jsou tací, kteří se tam ukážou jednou za rok, nebo jednou za rok pošlou dítěti pohlednici, a to – podle našich zákonů – stačí jako důkaz zájmu o dítě, které potom nemůže být dáno k adopci.

A v čem konkrétně projekt Daruj svou náruč spočívá?
Richard: Smyslem je dětem alespoň na malou chvilku nahradit rodiče. Třeba jenom na pár hodin týdně. Prostě daruj svou náruč, dej mu svoje city, to znamená, hrej si s ním, povídej si s ním, pochovej ho. Protože vychovatelky tam sice jsou profesionálky a dělají svou práci dobře, ale nemohou dětem dávat trvale a všem svoje city. A děti se tam plácají s hračkami, ale nemají moc šanci poznat to, že si jim jako rodič věnuješ, čteš jim knížku, houpeš se s ním na houpačce. A tohle je smyslem toho projektu. A takhle tam třeba v rámci projektu vozí dvakrát do týdne na pár hodin studenty, aby si s dětmi pohráli. Sdružení ale chybí na organizaci peníze, tak jsem jim nabídl, že nebudeme jedním ze sponzorů, ale že to zaplatíme celé a že máme zájem se v tom angažovat se zaměstnanci.

O jaké částce od vás, jako toho, kdo projekt financuje, se bavíme?
Richard: Sto tisíc ročně.

Řekněte mi, kluci, tahle aktivita vzešla z vás, nebo to byl odškrtnutý úkol z centrály?
Kamil: Vůbec ne. To je naše. Náš cíl navíc nebyl se tím zviditelnit a ukázat světu, co děláme. Náš cíl byl pomáhat. Firmě se daří a my si řekli, že je to ideální příležitost dělat něco pro někoho. Dřív jsme byli zapojeni do jiných projektů, třeba s Člověkem v tísni, a tam jsme to komunikovali, třeba tím, že jsme zákazníkům namísto obvyklých vánočních lahví vína dávali dárkové certifikáty Člověka v tísni.

Takže záchody, pitnou vodu, kozy?
Kamil: Přesně tak. Nakoupili jsme stádo koz v Africe a obrazně řečeno je rozdávali klientům místo obvyklých dárků. Ale vždy jsme se snažili, aby dobročinnost byla součástí firmy.

Pojďme zpátky k Daruj svou náruč…
Kamil: Musím říct, že když s tím za mnou Richard přišel, moc jsem tomu nevěřil. Ptal jsem se, jestli myslí vážně, že si budeme jezdit hrát s dětmi, a jak to proboha berou ty děti, když si k nim jede každou chvilku pohrát někdo jiný? Díval jsem se na to skrz emoce, protože jsem si nedovedl představit situaci, kdy tam někdo přijede, ty děti se na něj upnou, a on za tři hodiny odjede a přijede třeba až za měsíc. Nezdálo se mi to jako dobrý projekt, ale řekl jsem, dobře, pojeďme se tam podívat. Seznámili jsme se s ředitelkou a během rozhovoru jsme zjistili, že jsme měli celkem zkreslené představy nejen o tom, jak tuhle aktivitu vnímají děti, ale jak vůbec takový dětský domov funguje.

Jaké ty první pocity byly?
Kamil: Pro mě to byl emočně opravdu silný zážitek. Navíc mi došlo, že většina firem si nejspíš myslí, že když je třeba pomáhat dětskému domovu, tak finančně, protože mají nedostatek. Tak to ale vůbec není. Alespoň ten „náš” dětský domov je na tom materiálně velmi dobře, krásné prostředí a spousta hraček. Po téhle stránce tu všechno funguje. Co nefunguje, je, že na to, aby děti mohly dostat i tu fyzickou a laskavou péči, je tam málo personálu. Když jsou na zahradě s patnácti hrajícími si dětmi dvě vychovatelky, věnovat se dětem individuálně vlastně není vůbec možné. Ty větší děti už si hrají spolu, ale ty nejmenší ne. A ty pak koukáš na dvouletého prcka, jak stojí nešťastně uprostřed zahrady s nudlí u nosu, neumí si hrát a je na tom světě dočista ztracený. Ty děti mají perfektní péči, ale není tam nikdo, kdo je vždycky nablízku, když si dítě potřebuje pohrát nebo se přitulit. Když jsem to viděl na vlastní oči, přesvědčilo mě to. Dohodli jsme se na penězích a řekli jim, že to u nás ve firmě pojmeme dobrovolně, že kdo bude chtít, domluví se s ostatními a budeme si společně jezdit hrát s dětmi. A protože to o víkendech není možné, jezdíme tam v týdnu v rámci pracovní doby.

S čím jste se, po tomhle prvním poznávacím výletu, vrátili do Prahy?
Kamil: Jak jsem říkal, pro mě ta první návštěva byl opravdu silný emocionální zážitek, bylo mi jasné, že je to těžký projekt. Poslat někam dárcovskou esemesku je jednoduché, to děláme všichni, a ty si to potom v duchu odškrtneš, jakože máš splněno. Chtěli jsme něco, do čeho dáme sami sebe. To může narazit i na předsudky, což se přesně stalo i nám. Když jsme to tady ve firmě lidem oznámili, tak nemůžu říct, že bychom narazili na odpor, ale předsudky tam byly znát. Spousta z nás má dětský domov zafixovaný jako místo, kterému se chceš vyhnout, nechce se ti tam, nechceš to vidět. Řekli jsme si, že tedy začneme tím, že tam v sobotu pojedeme celá firma, ale ne hrát si s dětmi, ale že to pojmeme jako brigádu. Že jim tam třeba pomůžeme s úklidem. A naši lidé se pak na základě toho budou moci rozhodnout, jestli do toho chtějí jít nebo ne.

Tohle bylo kdy?
Kamil: Loni v říjnu.

Jak ta první návštěva dopadla?
Kamil: Jeli jsme tam všichni, hrabali jsme listí, uklízeli půdu. Ty děti byly samozřejmě všude kolem nás, takže už během té práce si s nimi naši lidé začali hrát, protože ty děti si to přirozeně vyžádají, přinesou ti balón a tak.

Takže ty děti zábrany nemají?
Kamil: Právě že vůbec ne! Když potkáš neznámé dítě z normální rodiny, stydí se. Tyhle přesně naopak. Kdokoli vejde, třeba opravář, hned se na něj sesypou. Tu typickou nedůvěru vůbec nemají, kdokoli přijde, je kamarád. Okamžitě ho přijmou.
Richard: My jsme pro ně strejdové a tety, když odjíždíme, všichni nám mávají, jako kdybychom byli nejlepší kamarádi

Promiň, skáču do řeči. Jak tedy ta první návštěva dopadla?
Kamil: Ke konci už se nepracovalo, ale hrál se fotbálek, děti se vozily ve vozíčcích, prostě pohoda.

Byli jste tam všichni?
Kamil: Záměrně jsme to pojali dobrovolně, aby se lidi mohli rozhodnout svobodně, jestli do toho chtějí jít, nebo to nezvládnou, a nakonec nás bylo asi tři čtvrtě firmy. Byl to fajn den, lidi byli spokojení a nadšení. Tak jsme si říkali, že to byl dobrý nápad a byli jsme si jistí, že se to ujme.

Jak to funguje dnes?
Kamil: No právě… Několikrát jsme tam byli si pohrát a ta účast slábne.

Jak často tam jezdíte?
Richard: Původní idea byla jednou měsíčně, ale to je nereálné, prostě jsme v práci v zápřahu, jsme normální firma. Chápu, že to prostě někdy nevyjde.
Kamil: Já si myslím, že naše původní představy byly dost ambiciózní. Vybrali jsme si trvalou aktivitu s ideou, že během roku, kdy budeme partneři, tam budeme trvale a pravidelně jezdit. Naše původní ambice dokonce byla jezdit tam dvakrát za měsíc.

Čím si, kluci, tu upadající účast vysvětlujete?
Kamil: Stále se ptáme, jestli to byl dobře zvolený projekt, a dokonce se stále ptáme sami sebe, jestli je to pro nás úspěšný nebo neúspěšný. Já si myslím, že největší kámen úrazu je v té dlouhodobosti a pravidelnosti. Skvěle funguje, když v rámci sociální odpovědnosti firma třeba jednorázově vyjede a třeba sází stromky nebo natře plot. Ale jezdit relativně často a pravidelně do Pardubic, byť v pracovní době a služebními vozy, tedy zadarmo, pohrát si s dětmi, moc nefunguje. Zajímavé je, že jezdí víc chlapů než ženských, což nás překvapilo.

Čím si myslíš, že to je?
Kamil: Těmi city. Je to opravdu silné kafe a stane se, že k dítěti přilneš a přijdeš tam příště a ono tam není, protože si ho třeba někdo adoptoval. Nesmíš tam k nikomu přilnout, prostě pohrát si, pomazlit se a odjet. A děti tě nerady pouštějí, je to opravdu dojemné, odjíždíš autem z brány a ony běží podél auta a křičí „Strejdo, nejezdi!” Emočně je to fakt nálož.
Richard: Ono tam ale mnohem víc chlapů jezdí od začátku. Třeba jedna naše kolegyně právě přilnula k jednomu chlapečkovi, příště ho okamžitě hledala, a on už tam nebyl.

Bavíte se o tom ve firmě?
Kamil: Teď je to trochu citlivé téma, ty názory jsou opravdu různé včetně naprostých nesouhlasů s tím, že tohle není ta správná aktivita, kde a jak pomáhat. Každý to máme jinak, chápu to. Asi jsme zvolili těžké téma, když bychom jeli jednou za měsíc na brigádu sázet stromky, lidé by byli asi nadšenější.
Richard: Já si taky myslím, že je to dost i o tom, že naše společnost celkově je zaměřena materiálně, na materii, na hmotu. Když půjdeme pomoct, tak radši něco natřít, přestavět, uklidit. Je to pro lidi víc uchopitelné. Tohle je naopak o emoci. Ty tam nejedeš něco vytvořit, ty tam naopak jedeš něco ze sebe dát.

Hodnotíte tedy celý projekt jako úspěšný?
Kamil: O tom, jestli to máme brát jako úspěšnou aktivitu, by se dalo polemizovat.
Richard: Já to jako úspěšný projekt hodnotím.

Hodláte v tom pokračovat?
Richard: To nejdůležitější je, že chceme něco dělat, že nás zajímá, co se děje za plotem. Je to o občanské zodpovědnosti a občanské společnosti. A to by mělo být automatickou součástí myšlení i ve firmě.
Kamil: Myslím si, že to bylo fajn, že jsme mohli pomoct, i když to, že si tam jezdíme pohrát my, je z naší strany pomoc spíše symbolická. Ta hlavní je nakonec v těch penězích, za které tam jezdí studenti třikrát týdně, protože na to mají čas, a tím pádem možnost věnovat se dětem víc. Takže si myslím, že příště se budeme snažit najít další možnosti, jak pomoct, a zároveň do toho dát sami sebe.

Kluci díky za rozhovor a ať se daří.

Foto: Radim Koštial