Téma

Trocha drbů neškodí

30.06.2014 Vendy Jersáková 0 komentářů

Má oblíbená novinářka Lucy Kellaway píše vtipné, někdy až sarkastické sloupky pro Financial Times na téma limity moderní korporátní kultury. Svými neotřelými názory a pohledem schválně trochu provokuje, ale vždy pobaví a přiměje k zamyšlení. Zaujal mě její článek o užitečnosti drbů a klepů pro budování mezilidských vztahů nejen na pracovišti. Pro ty, kteří si někdy rádi podrbou, i pro ty, kteří se snaží to nedělat, jsem k letnímu zamyšlení její článek přeložila.

Před několika týdny jsem potkala člověka, s nímž jsem kdysi pracovala. Chvilku jsme si povídali o lidech, které jsme oba znali, a já jsem se zmínila, že ten a ten právě opustil manželku a začal si s jednou ze svých podřízených. Můj ex-kolega ohrnul nos. „Hm, drby já nemám rád“, řekl. Asi tak na dvě vteřiny jsem se zastyděla, ale pak můj stud vystřídalo naštvání. Takový hlupák. Jak může být bývalým novinářem, a nezajímat se o drby?

Drby a klepy mají špatnou pověst. Oxfordský slovník je definuje jako „nenucenou konverzaci… o jiných lidech, typicky obsahující detaily, které nelze ověřit jako pravdivé“. Přesto mě drby vždycky bavily jako jedna z těch malých provinilých radostí, u kterých radost převáží nad pocitem provinění. Poškození způsobené tomu, o kom se drbe, je obecně zanedbatelné, zatímco pocit radosti a sounáležitosti mezi těmi, kteří drbou, je obrovský.

Avšak pozor, podle nedávného průzkumu Stanfordovy univerzity, který byl publikován v časopise Psychological Science, nejen že jsem svým klepem nikomu neublížila, ale přispěla jsem k tomu, že se svět stal trochu lepším místem pro život. Mluvit o lidech za jejich zády podle studie podporuje spolupráci, zlepšuje morálku, trestá sobce a odměňuje nesobce. A když lidé vědí, že za své špatné chování můžou být „hlasováním posláni z ostrova nebo vily domů“, chovají se méně špatně.

Pokud je to pravda, znamená to, že drby jsou obzvlášť přínosné i v pracovním životě. Pomáhají nám rozpoznat, komu se raději vyhnout, oslabují špatné šéfy, propojují lidi a upevňují firemní kulturu.

Brzy poté, co jsem si přečetla uvedenou studii, jsem se přistihla, jak zase drbu s kolegou u kávy. Probírali jsme dobře známého reportéra, se kterým jsem dříve spolupracovala. Zmínila jsem, že ačkoli byl hodně nadaný, bylo v něm něco, co bylo tak trochu… no, divné. Můj kolega souhlasil. Také s tím člověkem pracoval, podle něj se choval jako náfuka, nejednal s lidmi čestně a jediný názor, který uznával, byl ten jeho.

Dychtivě jsem naslouchala. Místo toho, abych se cítila špatně, musela jsem si pogratulovat, jak jsem přispěla k veřejnému blahu tím, že jsem vyjádřila svůj nesouhlas s tím reportérským hulvátem a egoistou. Pak jsem ale zaznamenala slabinu v systému. K tomu, aby drby podpořily dobré chování na pracovišti, není dostačující jen si tak vyměňovat názory na někoho za jeho zády. Předmět drbu by se o tom měl přece dozvědět. To se ale jednodušeji řekne, než udělá. Až příště potkám zmíněného reportéra, určitě se mu nevyhnu obloukem s opovržením v očích. Pravděpodobně na něj budu moc, moc milá.

Vzhledem k tomu, kolik drbů kolem nás je (podle antropologa Robina Dunbara až dvě třetiny veškeré lidské konverzace jsou drby!) a jak moc jsme my sami také předmětem drbů, je pozoruhodné, jak málo víme o tom, co o nás druzí lidé říkají za našimi zády. Netuším, co si o mně lidé povídají, když tam nejsem – což může být škoda pro moji snahu zlepšovat se, ale určitě je to lepší pro můj snadnější a příjemnější život.

Jsou různé důvody, proč se drby obvykle k dané osobě nedostanou. Podstatou drbu je, že je to přece tajemství. A pak, jeho pravdivost je většinou nejistá. A my jsme naprogramováni, abychom na základě této nejistoty spíše nejednali. Překážkou také je, pokud je předmětem drbu někdo v pracovní hierarchii nad námi.

Ještě problematičtější je myšlenka, že drby a klepy pomáhají zlepšovat morálku. Sdílení drbů není přece motivováno našimi morálními hodnotami. Pro šíření drbu o novináři, který si začal se svojí podřízenou, jsem nebyla primárně motivována ochranou svazku manželského. Spíš jsem chtěla naznačit, že tu zprávu považuji za docela zábavnou.

Pravá hodnota drbu navíc nemá společného nic s osobou, o které se drbe, ale všechno s těmi, kteří o ní drbou.

Minulý týden jsem byla představena staršímu bankéři, ze kterého se vyklubal absolvent stejné univerzity, jako mám já. Zmínil jméno jednoho našeho významného současníka a pak temně poznamenal: „Ten teda má minulost. Nic nelegálního, ale byl trochu divočejší.“

„Opravdu?“ opáčila jsem. „Povídejte.“ A tak mi začal vyprávět, jak tento legendární podnikatel střídal ženské, o čemž jsme se shodli, že je trochu překvapující, protože nikdy nebyl žádný velký fešák.

Tenhle drb neměl žádný sociální ani morální účel. Byla to daleká minulost. Pro současnost byl zcela nepodstatný. A přesto, měl pořád svoji hodnotu. Dozvěděla jsem se něco o svém staronovém známém-bankéři: „Je se mnou docela legrace, ale nemůžeš mi ve všem úplně věřit.“

Lucy Kellaway – novinářka, píšící od roku 1985 pro Financial Times články o řízení a korporátní kultuře, je pravidelnou komentátorkou pro BBC World Services. Napsala satirickou novelu v e-mailech: Martin Lukes: Who Moved My BlachBarry (2005). Dělá si legraci z manažerských konvencí a oslavuje výhody i nevýhody korporátního života v kanceláři.

Foto: Flickr user Teodora Vasileva