Téma

Zbyněk Rozbořil zve na téma měsíce – virtuální týmy

20.02.2013 Zbyněk Rozbořil 4 komentářů

Nejsem zastáncem názoru, že člověk může přirozeně a jednoduše fungovat ve vztahu na dálku. A to ani ve vztahu pracovním, kamarádském nebo mileneckém. Naše duše má při odloučení tendenci strádat, být nevěrná nebo vztah k druhému jednoduše flákat. Proto, abychom dokázali fungovat na dálku, musíme opravdu milovat (nebo mít podobně silnou vizi), proaktivně pečovat a dát do toho hoooodně energie. Jinak se to prostě celé rozpadne. Pamatujete si, jak to říkala liška malému princi o ochočování? Schválně si to v Saint-Exupéryho knize najděte.

Uvědomuji si, že zatím mluvím převážně negativně, ale ona je to opravdu makačka, při které člověk musí často vykročit ze svého komfortu a pečovat, i když zrovna cítí, že by o něj mělo být pečováno. Komunikovat jako první, i když má dojem, že by mu někdo měl dávat informace. Naučit se žít způsobem „JAKOBY". JAKOBY žádná distance mezi lidmi neexistovala; chovat se zodpovědně, JAKOBY se na něj někdo díval a sledoval ho; věnovat se ostatním projektům a rozvíjet je, JAKOBY zde nebyla žádná omezení; chovat se k druhým lidem, JAKOBY mezi nimi žádné rozdíly nebyly; přizpůsobit se časovému pásmu druhého a být schopný volat v jednu ráno, JAKOBY byl den, nebo akceptovat, že druhý na nás má jen pár minut někde na letišti, a dělat, JAKOBY se nic nedělo. Je to totální vykročení ze zóny komfortu a je třeba počítat s tím, že to někdy docela bolí.

Komunikace je nastavena tak, abychom si primárně spíš nerozuměli. Přes všechny rady psychologů, filozofů a konzultantů, kteří se snaží přinést pomáhající koncepty, se nám pořád nedaří komunikovat jednoduše a používat selský rozum. Dře to, lidé v organizacích jsou zamotaní do spousty zbytečných konfliktů a nedorozumění a jen málokdy skutečně sdělí to, co opravdu chtějí. Ještě větší rachot nastává ve virtuálních týmech, kde se lidé ani nepotkají. Riziko nedorozumění je pak skutečně obrovské. Nicméně ve virtuálních týmech fungovat potřebujeme a v moderní době musíme. Takže jak na to?

Článek, který jsme pro vás připravili v březnové HR kavárně, se bude věnovat pragmatickým doporučením, jak ve virtuální komunikaci udržet maximální možnou kvalitu komunikace a vztahu. Ponoříme se do úvahy nad tím, jak ve virtuálním prostředí rozvíjet výkon a spolupráci. Vnímám důležitost tématu a těším se na vaše zpětné vazby, vysvětlení či zamyšlení, které budou celé téma posouvat kupředu.

Co se dozvíte? V první řadě se podíváme na pár šikovných psychologických konceptů, které fungují, když operujeme ve virtuálním prostoru. Budeme mluvit o věcech, jako je rozptýlení zodpovědnosti, sociálním flákání, a o projekci chyb a vlastních slabostí do druhých. Nebojte se, pak se samozřejmě podíváme také na to, jak z toho ven, a dostaneme se k nutnosti sdílené vize (to slovo je fakt kýč, ale taky je opravdu důležité :)). Povíme si o několika fintách, jak sladit vzájemná očekávání a nastavit si způsob, jak o sebe vzájemně ve virtuálním prostoru pečovat a rozvíjet se (ona totiž už i ta liška malého prince vlastně kontraktovala :)).

To poslední, co virtuální týmy potřebují, je vymýšlení další komplikovanosti. Fakt, že je to emočně těžké, neznamená, že je to složité. Proto se těšte na jednoduché koncepty, tipy a zkušenosti těch, kteří jsou nuceni milovat a pracovat ve virtuálním prostoru. Ono to totiž jde – při notné dávce sebezapření a dostatečně silné vůli dát to. :)

Těším se, že se budete těšit v březnu.