Téma

Lukáš Sedláček: Startup je sice fajn, ale je to především velká dřina

31.12.2013 Radim Koštial 0 komentářů

Lukáš Sedláček chce, aby jeho European Leadership & Academic Institute (ELAI) fungoval ne pro profit samotný, ale pro možnost použít profit z výdělečných aktivit na financování projektů, které mají smysl a zlepšují u nás byznys prostředí a společnost. Jednou z těchto aktivit je i české partnerství a pořádání pravidelného listopadového týdne na podporu startupů a podnikání Global Entrepreneurship Week (GEW), jehož první ročník má ELAI právě za sebou.

Lukáši, jak byste svými slovy Global Entrepreneurship Week charakterizoval?
Jako záměr globálně propojit lidi ke sdílení myšlenky podpory a pomoci lidem v podnikání. Přestože je akce zaměřena především na startupy, záběr je na podnikání jako takové. Tahle myšlenka vznikla před pár lety v Americe a dneska je do akce zapojeno už zhruba 140 zemí z celého světa.

ELAI letos organizoval první ročník GEW. Jak spolupráce s americkou matkou vznikla? Vy jste si vybrali je, nebo si oni vybrali vás?
Ozvali jsme se jim my. Všimli jsme si, že přestože většina zemí Evropské unie je do projektu zapojena, my tam ještě nejsme, tak jsme to zkusili. Poslali jsme jim e-mail, oni nám podmínky a pak jsme podepsali smlouvu.

V čem vlastně během tohoto týdne podpora startupů spočívá?
Třeba v tom, že získáte partnera, který zasponzoruje soutěž a ceny pro nejlepší startupy, a ty získají finanční odměnu. Další podpora je v rovině know-how, konkrétně v množství workshopů a seminářů, setkání s odborníky, kteří se snaží startupům pomáhat. My jsme ten první ročník pojali tak, že jsme se snažili vtáhnout i státní orgány s jejich nabídkou pomoci podnikatelům apod. Chtěli jsme, aby začínající podnikatelé nejen věděli, že jim stát nabízí podporu, ale že jim i naslouchá.

Jak svůj první ročník zpětně hodnotíte?
Já ho hodnotím velice pozitivně, a to se na to snažím dívat opravdu nezaujatě a nestranně. Na organizaci jsme měli necelé dva měsíce, chtěli jsme přinést něco, co tu ještě nikdy nebylo, na což se řada subjektů dívala trochu podezíravě. Nakonec se zapojila spousta organizací napříč republikou, takže týden mimo jiné znamenal 42 událostí po celé ČR. Celá akce byla i dobře pokryta médii. Pro mě je úspěch to, že jsme ke spolupráci přesvědčili i řadu subjektů, které nás třeba vůbec neznaly, a nakonec se všichni aktivně zapojili.

Co byste si přál, aby si z GEW týdne začínající podnikatelé pokaždé odnesli?
Inspiraci, odvahu, kuráž do nových projektů, i když naší primární snahou není jenom konkrétní podpora konkrétních startupů. Naší prioritou číslo 1 je změnit celospolečenské vnímání podnikatelů a podnikání a prioritou číslo 2 je zvýšit motivací lidí dělat něco nového a neotřelého. Ony často inovace a nápady, které mají zásadní vliv na ekonomiku, vznikají tak trochu z něčeho „dětského,” z hraní s nápady a úhly pohledu a s tím, že se to nebere příliš vážně. My právě tu motivaci do něčeho se pustit a zkoušet do jisté míry postrádáme, i když zde cítíme velký potenciál. Zároveň ale i všeobecnou skepsi. Oživení této motivace není pro nás jen záležitost výročního týdne GEW, ale i cílem ELAI všeobecně.

Bylo něco, co vás během prvního českého týdne GEW příjemně překvapilo?
Mě příjemně překvapila reakce startupů. Nejen tím, že měly o GEW týden zájem, ale i tím, když národní rada, kterou jsme sestavili z expertů, vyhlašovala na večeři dvacet nejzajímavějších startupů, jakou radost z ocenění měly, přestože se jednalo v podstatě jenom o diplom. Poznal jsem také skvělé lidi, kteří se s atmosférou v naší zemi snaží něco dělat a svůj čas věnují studentům. Myslím tím třeba Jana Šedivého z ČVUT a Moniku Barton z VŠE. Ne všichni na tuto zem zanevírají.

Myslíte si, že tato země má vizi?
Nemá. Já se dřív slovům jako vize a leadership bránil, měly pro mě takový americký patos. Ale dnes to vidím jinak, jako něco, kam vůbec směřovat, o co se snažit, co nás nadchne. Teď mě moc zajímá téma přerodu demokracie a svobody, kdy v těch zemích jsou po dvaceti letech tržní mechanismy víceméně za tím, že se tu budeme mít jako na Západě, budeme mít mobily a techniku, najednou nestačí. Najednou hledáme pro tuhle zemi nějaký rámec, kam se vůbec vyvíjet. Když nemáme společné směřování, tak si každý hlídá jenom ten svůj píseček a má jenom své osobní a zištné zájmy. Teorie lidí jako Hayek nebo Klaus hlásají co nejmenší roli státu, žádné vize státu a to, ať si každý dělá, co chce. Hlásají svobodu negativní, tedy to, co nemusíme, ale ne to, co bychom měli společně budovat. Neuvědomujeme si, že řada těchto teoretiků pochází původně z totalitních režimů, a měli tudíž přirozený odpor k jakékoli roli státu, a své teorie rozvíjeli ve Spojených státech, které ale na rozdíl od evropských zemí svoji sdílenou vizi vždycky měly. Tam jsou lidé schopni brečet, když slyší prezidenta mluvit o velkých věcech.

My se dokonce velkých slov bojíme…
Přesně tak. Máme z nich hrůzu a nerezonují s námi. To je na jednu stranu dobře, protože jsme méně manipulovatelní, ale na druhou stranu tu nevidíme takové to semknutí. Ano, měli jsme lidi jako Masaryk a později Havel, ale není tu kontinuita velkých myšlenek. Jsme hodně egalitářská společnost, a aby nám někdo coby elita národa říkal nějaké vize, je nám proti srsti.

Na druhou stranu ale to, jestli chceme za dvacet let mít Česko jako montovnu nebo distribuční sklad, nebo naopak inovační centrum, si sami lidé nenaplánují. Není právě v tomto role elit a státu?
Ujišťujeme se vždycky, že tak, jak to děláme my, je to nejlepší a je to naše a navíc to víme vždycky lépe, než ti ostatní. To, že bychom se programově dívali za hranice, jak to dělají jinde, a inspirovali se, to se tu moc nenosí. Když jsem byl malý, tak jsem vyrůstal ve Finsku a později v Dánsku. Finsko například na začátku devadesátých let, když přišlo o svého hlavního obchodního partnera, což bylo Rusko, nerezignovalo, přestože se mu dařilo celkem dobře. Oni se ale rozhodli s tím něco dělat. První krok byl, že otevřeně pojmenovali svoji situaci, což je při každé léčbě velice důležité, a další krok byl v pojmenování toho, jak to změnit. Rozhodli se tedy soustředit na podporu vzdělávání, a to nejen penězi, ale například zvýšením kvality učitelů a prestiže této profese. Druhým pilířem pak byla podpora inovací, startupů a podnikání vůbec. Důležité bylo, že se na těchto prioritách shodly politické strany a prosazovaly je potom bez ohledu na to, kdo je momentálně u moci. Tahle shoda na zásadních a důležitých bodech napříč spektrem u nás chybí.

Slovo podnikatel má u nás občas až hanlivý nádech. Často se to svádí na devadesátá léta. Nejsou ale už všem ukradená? Není to spíš o tom, co se dělo potom?
Do jisté míry samozřejmě ano, i když si myslím, že už od devadesátých let je podnikatel vnímán jako někdo, kdo maximalizuje svůj zisk za každou cenu. To je ten obraz podnikatelského dravce, kterému na lidech nezáleží, a pokud třeba dělá nějaké dobro, tak jenom proto, že mu to opět něco přinese, tedy další peníze.

Nehraje v tom vnímání svou roli i to, že je naše společnost silně rovnostářská? Kdy radši, než abychom chtěli získat stejnou kozu jako náš soused, si raději přejeme, aby ta jeho chcípla?
To asi taky, ale já jsem žil v Dánsku a zrovna to je extrémně rovnostářská společnost, ale žádný takový pocit jsem tam rozhodně nevnímal. Uvědomují si, že začít podnikat není vůbec nic hanlivého, že je to třeba o tom, že se dá parta kámošů ze studií dohromady a něco rozjede, takže to má trochu hipsterský nádech. Ale abych se vrátil sem, myslím si, že by české firmy měly být víc vidět v tom, že zároveň podporují dobré věci. Jsme už zvyklí na aktivity velkých nadnárodních korporací, ale tam k tomu zase přistupujeme tak, že se jistě jedná o mezinárodní aktivitu, takže řízenou shora. Prostor ale vidím u českých středně velkých i menších firem.

Souhlasíte s tím, že u nás peníze na podporu nápadů a startupů jsou, ale chybí projekty?
Do velké míry ano, i když ty peníze nejsou neomezené. Nemáme tu tisíce investorů s miliardami dolarů, kteří čekají s otevřenou náručí na každý startup. I když už i u nás jsou firmy, které se živí financováním startupů a je to jejich byznys model. To klíčové ale je, že podle údajů z patentového úřadu je zřejmé, že počet patentů v České republice není příliš velký. To znamená, že myslet si podle Cimrmana, jak moc jsme geniální, zas tak úplně pravda asi není. Jedna věc je, jestli je tu mozkovna, která chrlí nápady, a druhá je, jestli je umíme vůbec zužitkovat. Dokud budeme mít pasivní postoj ve smyslu přesvědčení o tom, že k tomu, abychom byli úspěšní, musíme replikovat model těch, kteří byli úspěšní před námi, tak nejen že nezískáme sebevědomí, ale ani nové myšlenky. V tom je například ohromný náskok Ameriky před Čínou, kde je podpora nových myšlenek už součástí vzdělávání. Proto firmy jako Facebook nebo Google vznikají v Americe, ne v Číně.

Je to téma i u nás?
Jistě. To, co po mně chtěli na Karlově univerzitě a v Cambridge, byly diametrálně odlišné věci. Trvalo mi, než jsem pochopil, jak je možné, že v Cambridge mám horší hodnocení z předmětů, kde jsem předtím v Praze měl nejlepší, a než mi došlo, že pro profesory v Cambridge jsou důležité jiné věci, třeba schopnost přemýšlet a vytvářet řešení. V jejich hodnocení například hraje samotná znalost látky malou roli, protože ji berou za samozřejmost. Další část hodnocení je o tom, jak tu znalost student dokáže použít v praxi, největší procentní podíl na hodnocení je ale o tom, jestli dovedete přinést jiný a nový pohled na téma a řešení.

Myslíte si, že vlastnosti jako podnikavost, odvaha a dravost se nezmění, dokud nezměníme školství a výchovu?
To asi nejde naordinovat a navíc na každého funguje něco jiného. Někoho motivuje soutěživost, jiného to spíš demotivuje, takže motivace mohou být různé. Nemělo by to ale podle mě být ve stylu: založ firmu, když to padne, založíš jinou, nic se neděje. Na jednu stranu je fajn, že tenhle přístup lidi zbavuje strachu vůbec se do něčeho pustit, na druhou stranu – podnikání je dřina. Je to stres, nejistý příjem a legrace to není už tuplem, když zaměstnáváte ještě další lidi. Asi nemá smysl v začátku vzhlížet k těm, kterým se povedlo opravdu prorazit, jako třeba AVG nebo Google, ale má smysl se inspirovat u startupů z okolí, kluci a holky, co dali dohromady firmu třeba před dvěma lety a přežili. Přehnaná očekávání jsou demotivující, spíš bych se inspiroval normálními příběhy a bral podnikání jako životní styl.

Jsou startupisté ochotni dřít?
No, občas mám ze startupové scény takový pocit, že je to někdy spíš jako móda, být startupista. Hlavní je mít cool kancelář, počítač Apple a získat od někoho finance. Startup je sice fajn, ale je to především dřina do úmoru, která pro některé může znamenat třeba i partnerské problémy apod.

Nemůže ale být strach z toho všeho pro mnohé odrazující?
To jistě ano, ale znovu říkám, že brát startup od začátku na lehkou váhu není dobře. Stejně tak není dobře čekat na moment, že se jednou ráno probudím a budu mít úžasnou myšlenku – a do té doby nic dělat nebudu. Není důvod na cokoli čekat a není důvod třeba nezkopírovat model, který funguje někde v zahraničí, a podobnou firmu nezaložit i tady. Možná to není díra do světa, ale může to perfektně fungovat.

V GEW se ve světě angažují státníci, podnikatelé, ale i slavná jména z popkultury. Je nějaká pecka, kterou byste příště rádi překvapili?
Mít tady Obamu, Bransona nebo Bona by se nám samozřejmě líbilo. :-) Rádi bychom oslovili významné české podnikatele. A samozřejmě chceme mít funkční vládu, abychom mohli na akci pozvat i budoucí ministry a premiéra. Zlepšování podnikatelského prostředí a motivace startupů by se měly stát konzistentním celospolečenským zájmem. Určitě se také budeme snažit přilákat nějaké řečníky ze zahraničí. Možná nepřivezeme přímo Richarda Bransona, ale třeba jeho kamaráda. :-)

Tak to nám všem přeju, aby se vám podařilo. Moc děkujeme za rozhovor a ať se vám povedou i další ročníky GEW!