6 důkazů, že startup vynalezl Jára Cimrman

Nejsem darwinista a v teorii postupné evoluce moc nevěřím. Myslím si, že všechno má nejen svůj smysl, ale i nějaký začátek a konec, příčinu a následek. Věřím, že vždy a ve všem byl někdy někde někdo první. Kdo byl ale první „startupista?“ V následujícím shrnutí svého výzkumu dokážu, že otcem všech startupů nebyl nikdo jiný než Jára Cimrman.

Asi těžko dokážeme v českých, rakouských, evropských a světových dějinách nalézt někoho, kdo by byl neohroženějším a nadšenějším začínačem než právě Jára Cimrman. Tento velikán naší historie byl podle mého názoru nejen spisovatelem, hudebním skladatelem, hercem, vynálezcem, politikem a sportovcem, ale i duchovním otcem všeho nového a s radostí a neúnavně vznikajícího. 

Jisté je, že Cimrman, tento mistr začátků, tomu, co dělal, neříkal startup. Vlastně ani nevíme, jestli tomu vůbec nějak říkal. Jsem si ale téměř jistý, že pokud ano, určitě se bránil nenáviděné němčině. Jak to bylo tehdy s angličtinou, nevíme. Mohlo by to tedy být něco jako veselozačínač.

Závěry svého výzkumu jsem si dovolil shrnout do šesti nejdůležitějších vlastností, kterými jsou dodnes veselozačínači inspirováni a které dosud čerpají z mistrova odkazu:

1. Nadšení pro výzvu a spoléhání se na sebe sama

Stejně jako typický veselozačínač se i Cimrman s chutí vrhal do nových výzev. Na rozdíl od velkých c. k. firem předem příliš nezkoumal, jestli to má naději na úspěch. Zkrátka tomu, co dělal, bezvýhradně věřil, a to mu stačilo. Od nikoho se o nic neprosil a od mocnářského státu už tuplem ne! Věděl velice dobře, že snažit se proniknout předivem c. k. úředního šimla, ztrácel by akorát čas, který by jinak mohl věnovat něčemu důležitému. Raději si pomohl sám a spoléhal jenom sám na sebe. Proto tedy například herci jeho kočovné herecké společnosti – rozuměj typický startup – byli zároveň kulisáky, kuchaři, vozky, nádeníky a felčary. Mimochodem tato cimrmanovská univerzálnost, mnohoznačnost a rozkročenost napříč obory je vzorem i mnoha dnešním veselozačínačům.

2. Ústupový plán

Cimrman neměl strach z neúspěchu, byť byla jeho divadelní hra sebeblbější. Na rozdíl od mnohých současných veselozačínačů měl ale vždy připravený ústupový plán (dnes by se mu říkalo Plán B). Stačilo jenom zvolat:

"Vane vítr z hor!"

a herci během představení nepozorovaně sbalili a naložili kulisy, nasedli na vůz a odjeli, aniž by si diváci čehokoli všimli.

(Na příkladu Cimrmanova ústupového plánu vidíme, že v adopci této záchranné brzdy mají ještě mnozí současní veselozačínači tak trochu mezery.)

3. Metoda pokus-omyl

Cimrman se nebál jít metodou pokus-omyl. Na rozdíl od velkých c. k. firem, které mnohdy stahovaly kalhoty dřív, než byl na dohled brod, nebo dokonce rovnou házely flinty do žita a zastavovaly a rušily drahé projekty, Cimrman – stejně jako současní veselozačínači – se nezdráhal dojít až na samotný konec. Neboť jenom tak si mohl tento mistr slepých uliček dovolit zvolat:

"Tudy ne, přátelé!"

Podle statistik většina dnešních veselozačínačů musí své záměry zhruba po roce měnit. Nejde to takhle? Zkusíme to jinak! Žádný problém! Ne, takhle opravdu velké c. k. firmy nepřemýšlely...

4. Peníze nejsou všechno

Při zkoumání díla Járy Cimrmana se nevyhneme poznání, že hranice mezi výdělkem, prodělkem, dobrým úmyslem, starostí o ostatní, politikou a sportem je velmi, ale velmi nejasná. Z jeho zápisků ani náznakem nevyplývá, co bylo jeho prioritou. Pravděpodobně se pokoušel spojit všechno dohromady s tím, že to prostě dopadne dobře, stejně tak jako současní veselozačínači. Jako jednoznačný důkaz mých závěrů o tom, že zisk pro Cimrmana nebyl na prvním místě, si dovoluji ocitovat repliku z jeho hry Hospoda na mýtince:

"Otevřel si hospodu. Ale to víte, chodili mu tam lidi…"

5. Nápady jak na běžícím pásu

Aby sršel nápady, podobně jako současní veselozačínačí, ani Cimrman neměl žádnou potřebu zavádět procesy. Dost možná ani nevěděl, co to proces je. Nápady sršel jen tak mimoděk ne proto, že by to snad měl v popisu práce, ale proto, že byl hnán nadšením. Inspiroval ostatní. Zároveň se nebál o své nápady (dnes inovace) podělit s ostatními, a nezřídka tudíž docházelo k případům, kdy ti – zejména velikáni – mu je pak neváhali ukrást a vydávat je za svoje:

"Co zrovna píšeš, Antone Pavloviči?"
"Dvě sestry!"
"A není to málo?"

6. Natlučený nos? Nevadí, jde se znova

O Cimrmanově nevyčerpatelné zásobě nápadů jsem se už zmínil. Cimrman však – stejně jako dnešní veselozačínači – měl nezdolnou odvahu a schopnost zkoušet to znovu, znovu a znovu. Prohry (a že jich bylo) ho nejen nezlomily, ale jakoby mu vlily novou energii do žil. Pro velké c. k. firmy je pár proher fatální a už se řežou hlavy. Cimrman totiž – shodně se současnými veselozačínači – věděl, že prohry ho obohacují. Koneckonců, i kdyby chtěl taky řezat hlavy, nebylo komu. Příště to ale už určitě vyjde!

"Co mi nesete dneska, Cimrmane?"
"Vynalezl jsem telefon!"
"Teď tu byl! Nějakej Bell…."

A mohli bychom pokračovat, přátelé...

Doufám, že jsem těmito nezvratnými a do očí bijícími důkazy přesvědčil i ty největší škarohlídy a nedůvěřivce o tom, že Jára Cimrman je skutečným vynálezcem startupu. Vlastně startupová mentalita je to, co ho natrvalo zapsalo do českých dějin a proč k němu dodnes chováme respekt a úctu. Stejný respekt bychom měli chovat i k současným veselozačínačům, protože díky nim jde svět kupředu, a velké c. k. firmy od nich tak trochu čím dál víc opisují. 

Přejme tedy novým odvážlivcům hodně úspěchů a zdaru, ať už je jejich cílem zisk, zábava, láska k druhým, kultura nebo sport! Mění totiž svět k lepšímu.

(Během tohoto výzkumu nebylo nijak ublíženo žádnému zvířeti, veselozačínači ani c. k. úředníkovi.)