Téma

Nechci, aby mi někdo zadával úkoly – rozhovor s Markétou Boreckou

30.11.2013 Radim Koštial 5 komentářů

Markéta Borecká je mladá slečna, která mě, když jsem ji před časem poznal, překvapila svojí skromností a dospělostí. Svůj neskutečně nabitý život dělí mezi konzultantskou práci v ETON Business Consulting, studium univerzity ve švýcarském St. Gallenu a rozjezd svého společensky odpovědného projektu FOREWEAR. Spolu se svou kamarádkou Zuzkou Jurovou žijí příběh obnošeného šatstva – od jeho sběru, výměny, přes dodávku na charitu až po recyklaci textilu zhotovením tkaniny jako základu pro výrobu doplňků v chráněných dílnách. Lidé jako Markétka pro mě představují tu lepší tvář naší doby. Nežvaní, ale něco dělají, a navíc při tom myslí na ostatní.

FOREWEAR zní jako tajemný anagram. Co znamená?
Především to vyslovuješ špatně: není to „forvér,” ale „forevér,” což se tady samozřejmě vzhledem k angličtině nevyslovuje dobře. O názvu jsme přemýšlely dlouho. Do té doby se projekt jmenoval Výměna oblečení, ale chtěly jsme mít název mezinárodní, a taky aby v něm byla obsažena slovní hříčka. Se Zuzkou jsme nejdřív měly slůvko forever, jako navždy, a potom nás napadlo změnit ten konec na forewear, jako „oblečení navždy”.

Kdy a koho vlastně napadlo zabývat se použitým oblečením?
Mě, asi před pěti až šesti lety. S kamarádkami jsme zorganizovaly výměnu oblečení mezi sebou, každá přinesla to, co už nepotřebovala. Bylo nás asi deset, prostor nám na to půjčil taťka u něj v práci. Povyměňovaly jsme si oblečení a to, co zbylo, jsme odvezly do charity. Moc nás to bavilo, tak jsme se rozhodly, že to určitě musíme zopakovat. Na zámečku v Komořanech jsme našly ideální prostor, který nám navíc poskytli zadarmo, a založily jsme tradici dvakrát ročně. Na akce chodilo čím dál víc lidí a my se rozhodly, že budeme dávat o to větší důraz na pomoc charitě.

Jak jste to provedly?
Dostala jsem nápad uskutečnit další „Výměnu" třeba v domově pro seniory. Ty akce se mezitím stávaly čím dál populárnějšími a bylo potřeba je dělat dobře a zodpovědně. Začaly jsme proto hledat i dobrovolníky na pomoc v den akce, všechno bylo perfektně připravené, psali o nás v časopisech. I díky tomu nám účast neustále rostla. Oblečení, co po všech výměnách zbylo, třeba šedesát pytlů, jsme potom distribuovaly do charitativních center a ústavů, například do Psychiatrické léčebny Bohnice.

Nepřerůstalo vám to trochu přes hlavu?
Právě, že ano. No a ve chvíli, kdy nám tohle najednou začalo docházet a začaly jsme řešit, co dál, jsme vyhrály cenu Social Impact Award (SIA) pořádanou HUB Praha.

Co vám ocenění přineslo?
Především pocit velkého závazku. Do té doby jsme projekt Výměny oblečení pořádaly ve svém volném čase bez nějakých dalších podnikatelských ambicí. Ocenění SIA ale znamenalo nejen finanční odměnu 3.000 eur, ale i účast ve startup inkubátoru v pražském HUBu, mentoring v rámci programu, a také závazek vybudovat z naší – do té doby vlastně volnočasové aktivity – skutečný sociálně odpovědný podnik, který si na sebe vydělá.

Přinesla vám cena SIA i něco jiného než finanční ocenění? Otevřela vám dveře?
Nemyslím si, že by nám to nějak výrazně otevíralo dveře, i když to samozřejmě všude zmiňujeme. To, co nám to ale přineslo, byla změna uvnitř týmu. Došli jsme na vrchol a museli jsme provést změnu. Všichni odešli, každý si odjel za svým někam do zahraničí a já zůstala v podstatě sama. Řešila jsem, co budu dělat, dokonce jsem přemýšlela i o tom, že to nechám padnout a výhru vrátím, že to prostě nezvládnu skloubit se všemi svými dalšími aktivitami a povinnostmi.

Měla jsi chuť to vzdát?
Stoprocentně. Bylo toho na mě hodně, pracuju ještě jako konzultantka a studuju na univerzitě ve Švýcarsku specializaci, která se tady studovat nedá, zaměření je na odpovědné vedení lidí, v originále Responsible Leadership. Tehdy mě taky z toho nákladu, co jsem měla na sobě, zradila záda.

Tenkrát také vznikl nápad začít z použitého šatstva vyrábět vlastní výrobky?
Ten nápad asi vznikl už dřív. Lidé totiž na naše „Výměny oblečení" mohli kromě starých oděvů nosit také látky. Chráněné dílně Bona jsme potom zadaly, aby nám z těch látek vyrobili čtyři typy tašek, které jsme společně navrhli, a na poslední „Výměně" jsme ty tašky prodávaly. Na tom jsme se už učily zadat výrobu někomu jinému, nechat si zboží dodat a potom ho prodat.

Jak jste ale přišly na to, co děláte, tedy tkaninu, která vznikne zpracováním starého oblečení? Tu pak necháte potisknout svým designem a necháte z ní šít výrobky, jako třeba pouzdra na tablety?
To vzniklo během přemýšlení po ceně SIA, když jsme si lámaly hlavu nad tím, co dál. Prostě nás to napadlo.

Jaké produkty už máte v ruce?
Máme zatím tři: notes, obal na telefon a obal na tablet.

Kdo vám vytváří design?
První vizuály, tedy především logo, vzory a potisk, nám dělal Zuzčin kamarád. Potom jsme potřebovali produktové designéry, kteří by nám navrhli ty produkty jako takové. Nakonec jsme se spojili s designéry z BOA studia, kteří nám je navrhli. Domluvili jsme se, že jejich honorář bude z budoucího prodeje.

Z čeho jsi celou dobu během „Výměny oblečení" a rozjezdu produktu FOREWEAR žila?
Měla jsem úspory z předchozího zaměstnání plus to, co si vydělám v ETON Business Consulting.

Kde jsi vlastně předtím pracovala?
Pracovala jsem tři roky v poradenské firmě M.C.TRITON.

Nelitovala jsi ani chvilku toho, že jsi opustila zaměstnání a vrhla se do dobrodružných projektů?
Ne, jsem za to ráda. Mám podnikatelského ducha a vždycky jsem chtěla rozjíždět svoje vlastní aktivity, potkávat lidi a spolupracovat. Nechci, aby mi někdo zadával úkoly, abych se musela ztotožnit s cílem někoho jiného. Vždy jsem toužila rozjíždět svoje věci.

Od relativně jednoduché „Výměny oblečení" mezi kamarádkami přes organizované „Výměny" pro veřejnost po výrobu vlastních výrobků je kus cesty. Měla jsi nějaké rádce nebo mentory, kteří ti radili?
Ano. Měly jsme například možnost využít mentoringový program v rámci Social Impact Award, třeba konzultace od Pricewaterhouse Coopers, což jsou partneři programu, nejvíc nám ale dal Honza Slavík, expert na metodiku Lean Start-up, který nám opravdu hodně pomohl a radil nám průběžně krok po kroku.

Jak bys popsala FOREWEAR dneska?
Popsala bych ho jako společensky prospěšný podnik, který sbírá nepotřebné oblečení především od lidí ve velkých firmách, to potom třídíme a dodáváme nadacím a charitativním domům, např. OS Borůvka. To, co je nepoužitelné, zrecyklujeme na novou tkaninu, v chráněných dílnách z ní šijeme výrobky a ideálně je nabídneme k prodeji zase zpátky do těch firem. Tam jim vysvětlujeme celý příběh toho, co se stane z jejich oblečení, které by jinak vyhodili.

Je FOREWEAR splněný sen, nebo tě sem osudový vítr tak nějak zavál?
Dřív by mě to určitě nenapadlo. Jakmile se nám ale „Výměny oblečení" rozjely, zjistila jsem, že mě baví ty věci zužitkovat do úplného konce. To souvisí i s mojí přirozenou potřebou recyklovat a nevyhazovat. FOREWEAR pro mě představuje odpověď na otázku, jak si v tomhle světě vydělat s přesahem, jak kromě zisku vytvářet ještě hodnotu pro ostatní.

Pomáhala ti rodina?
Moji rodiče se mě spíš stále ptají, kdy už začnu dělat něco pořádného, ale chápou, že si svou cestu hledám.

Čím tě tvoje cesta obohatila?
Mnohokrát jsem byla v situaci, kterou jsem nedokázala domyslet do konce, protože mi chybí zkušenost, ale já se musela spolehnout jenom sama na sebe. Musela jsem najít odvahu vydat se do neznáma, trpělivost, naučit se žít s nejistotou, vzít odpovědnost za druhé, kteří jsou do projektu zapojeni.

Co tě zase zvedlo v momentech, kdy ti bylo nejhůř?
Říkala jsem si, že to prostě musím zvládnout, že to nemůžu vzdát už jenom kvůli všem těm lidem, co mi pomáhali. To jsem si prostě nedokázala představit. A hlavně – celé je to neopakovatelná příležitost něco se naučit, něco si vyzkoušet.

Co bys radila mladým lidem, kteří začínají jako ty?
Ať něčím začnou, to je jedno čím, ale ten první krok se musí udělat, musí se vykročit. A také nenechávat si myšlenky a zkušenosti pro sebe. Dělit se, také se ptát ostatních, nebát se říci si o pomoc nebo o radu.

Co vám, holky, teď chybí, co byste potřebovaly?
Musíme rozjet obchod, začít prodávat, protože nám dorazilo prvních tři sta výrobků. To je okamžitý cíl. Dlouhodobě pak chceme rozšiřovat řadu výrobků, vzdělávat firmy a jednoduše růst. Prostě rozvíjet tenhle projekt, to je můj sen.

Máš osobní přání?
Přežít tenhle rok a třetího ledna odevzdat dizertační práci. Pak se mi konečně uleví a budu mít čas se všemu víc věnovat.

Markétko, přeju ti hodně úspěchů a děkujeme za rozhovor.