Další rozhovor z minisérie 4 x 4 vznikl při mém osobním setkání s panem Vítem Šubertem, ředitelem segmentu firemních zákazníků společnosti O2 a hlavně dlouholetým dobrovolníkem a zakladatelem nadačního fondu Srdce na dlani a spolutvůrcem nadačního fondu pro mladé znevýhodněné sportovce hokejového klubu HC Sparta Praha. Na závěr našeho povídání jsme se dostali k dobrým doporučením pro ty, kteří s dobrovolnictvím chtějí začít doopravdy.
Jaké činnosti se ve svém dobrovolnictví nejvíce věnujete a pro kterou organizaci? A jak to všechno začalo? Kolik vás to stojí času?
Před mnoha lety jsem pracoval v marketingu společnosti Dell. Před Vánoci jsme nechtěli dát našim zákazníkům jen obligátní láhev vína. Tak jsme vymysleli, že pošleme zákazníkům zabalené hračky – Barbie a autíčka (tzv. „angličáky“) – s tím, že si je buď mohou nechat, nebo na ně mohou přilepit připravenou nálepku s adresou jednoho z pěti dětských domovů. Nakonec do dětských domovů přišlo asi 85 % všech dárků.
Já sám jsem tehdy vyrazil do jednoho domova a zamyslel se nad motivací tamějších dětí k jejich vlastnímu rozvoji. Chtěl jsem s tím něco udělat, něco, co by mi dávalo hlubší smysl z dlouhodobého pohledu, ne jen hračky, které určitě nejsou stěžejním problémem dětských domovů. Dell mi tehdy přidělil 300 000 Kč z rozpočtu s podmínkou, že vše budu dělat ve svém volném čase. A tak vznikl v roce 2003 Nadační fond Srdce na dlani. Ten má dnes už čtyři zaměstnance a řadu dárců z velkých firem, zejména ze sektoru ICT. Já jsem členem správní rady, věnuji se strategii fondu a samozřejmě rozvoji jeho klíčových aktivit.
Soustředíme se na podporu pěti dětských domovů. A to nejen hmotnými dary, ale hlavním pilířem našich aktivit je tzv. motivační program. Ten je určen rozvoji dětí žijících v dětských domovech, aby získaly návyky, které následně uplatní v samostatném životě – nikdy předtím se u nich nerozvíjely, ale pro život mimo domov jsou nezbytné. Jde především o rozvoj jejich motivace „chtít něčeho dosáhnout“, neboť přicházejí z prostředí, kde tento element naprosto chybí. Zkušenost nám ukazuje, že pokud dítě zvládne tento přechod zhruba do dvou let po opuštění domova, tak už pak funguje dobře na celý život.
Pak jsem byl díky svým zkušenostem požádán hokejovým klubem Sparta Praha, abych jim pomohl založit a rozjet projekt na podporu mladých sportovců NF HCS, kteří se najednou ze zdravotních důvodů nemohou věnovat vysněné sportovní kariéře nebo pocházejí ze sociálně slabších poměrů a jejich rodiny by si nemohly hokej finančně dovolit. Současně se věnujeme podpoře hokejistů, kteří utrpěli zranění s trvalými následky, a bývalým hokejistům, kteří jsou dnes seniory a ocitli se v ekonomicky tíživé situaci.
Jsem předsedou správní rady nadačního fondu, podílím se i na chodu organizace uvnitř a celý fond vedu. Hodiny celkově strávené touto činností jsem nikdy nepočítal. Někdy to jsou jen desítky dnů za rok, jindy více, jednou jsem při změně zaměstnavatele pracoval pro fond intenzivně celé dva měsíce…
Co vám osobně dobrovolnické aktivity přinášejí? Proč to vlastně děláte? Jaké jsou vaše motivy?
Určitě se dívám na svět, který známe, jinou optikou. Vidím v něm různé vrstvy, mám mnohem více otevřené oči. Beru do dětského domova i své dvě děti, aby také poznaly tento svět a měly sociální cítění a srovnání. Považuji to za důležité pro jejich lidský rozvoj. Čas strávený s dětmi v domově má pro mne větší hodnotu než například čas strávený v kině. Dalo mi to hodně i směrem k mé rodině. A také v tom, že si uvědomuji, jak moc je firemní život, který žijeme, vlastně životem virtuálním. Hodně se od té doby, co s dětmi pracuji, zabývám také uvnitř sám sebou. Vím, jak málo někdy stačí k tomu, aby byl něčí problém vyřešen. A současně s tím jsem začal jinak vnímat prioritu svých problémů.
Je naopak něco, co jste díky dobrovolničení ztratil, resp. čekal jste to, a ono to zatím nepřišlo? Nebo jste si zpočátku myslel, že to bude úplně jinak? Nejste z toho všeho na konci dne úplně frustrován?
Vzalo mi to soukromý čas, resp. jeho část. A také pár iluzí. To když slyším vyprávět nebo na vlastní oči vidím ty životní rány, co děti potkávají a co bohužel musely často zažít doslova na vlastní kůži už ve velmi útlém věku… V ten moment se mi chce udělat ještě více.
Pořád je hodně dětí, které neprojdou naším motivačním programem, prostě to nezvládnou. Resp. programem projdou, ale když opustí domov, tak je po pár týdnech vše zapomenuto, ačkoli nás to společně stálo roky práce. První rok mne to dost frustrovalo. Ale pak mi psychologové vysvětlili, že 20 % (počet dětí, které při odchodu z našich DD v životě bez problému uspějí) je výborné číslo. Že bez našeho programu by množství těch, kteří se adaptují na běžný život, bylo mnohem menší. Že to mám brát jako úspěch, protože lépe to ani vyjít nemůže.
V čem takové činnosti mohou obohatit toho, kdo si to ještě nevyzkoušel? Můžete dobrovolničení doporučit i jiným lidem? A pokud ano, jakých principů by se měli držet při výběru organizace, které chtějí věnovat svůj čas, znalosti, energii?
Doporučit to mohu každému, protože každý by měl společnosti něco vrátit. Chce to řešit věci v nás, to naše a priori negativní uvažování, které je v Čechách hodně zakódované. Dobrovolnictví se ale nedá nařídit, to buď v člověku, je nebo není. Já říkám, kdo chce, ať přijde. Ale lidé musí přijít sami. Musí mít ten správný vnitřní pocit, že to chtějí dělat.
Když už se někdo pro dobrovolnictví rozhodne, je dobré se spojit s už existující organizací. Protože vymyslet a zorganizovat celý projekt od úplného začátku, to je hodně velký výdej energie. Určitě doporučuji popovídat si s někým, kdo je v tom už dál.
My například v listopadu pravidelně organizujeme koncert v pražském Národním domě, kde se představují jednotlivé dětské domovy, mezi hosty jsou lidé z firemní sféry, od našich dárců. Přímo na místě chtějí téměř všichni pomoci. Ale málokomu to nadšení vydrží až do ledna. Více než 80 % do té doby odpadne… Kolem nadačního fondu však přesto pokaždé máme kolem dvaceti dobrovolníků. Ti pomáhají a jsou vytrvalí. Proto věřím, že se vždy najdou dobrovolníci i pro jiné projekty.
foto: autor