Téma

Chováme se zodpovědně, nebo pácháme dobro?

01.12.2014 Lenka Mydlová 733 komentářů

Přispějte, pomozte, darujte, podpořte, udělejte dobrý skutek. A proč vlastně ne? Tu hodíme do kasičky, tam pošleme déemesku, tady zasadíme strom. Jde nám ale o skutečně efektivní pomoc, nebo jen ukojení našeho vnitřního sobeckého volání po altruismu?

Není na světě člověk ten, …

Většina neziskových organizací může inzerovat na Jobs.cz zdarma. Bezplatné inzerci předchází individuální posouzení každé z nich. V rámci mé pracovní pozice, jejíž součástí byla i CSR strategie a operativa, prošlo ročně mýma rukama na čtyři sta neziskovek, které inzerci zdarma získaly, a dalších minimálně sto, kterým jsem (a mým jménem tak společnost LMC) tuto možnost zamítla. Nejde o zbytečně formalizovaný a složitý proces, přesto jsem musela každé neziskové organizaci nějaký ten čas věnovat.

… aby se zavděčil lidem všem

Vyjádřeno v tržních cenách naší inzerce – ročně takto poskytneme neziskovému sektoru dar v řádu několika milionů korun a neziskové organizace díky nám obsadí zhruba dva tisíce pozic na plný úvazek a několik tisíc brigádníků. Pravda – bavíme se spíše o hypotetické částce – ale většina neziskových organizací by si inzerci u nás pravděpodobně nemohla či nechtěla dovolit. Přesto mi to připadá jako poměrně slušná suma, která může leckde pomoct. Navíc tak u nás uživatelé najdou i pozice v neziskovém sektoru, takže si tím rozšiřujeme rovněž možnosti našich služeb. Z mého pohledu ukázková aktivita, která spojuje dohromady byznys i pomoc na správném místě a s poměrně malým úsilím vzniká prospěch větší mase.

Nárok na dobro

O to překvapivější pro mě byly reakce některých neziskových organizací, které sítem schvalování neprošly. Jen nerady chápaly, že se snažím účelně hospodařit s prostředky, které mi firma svěřila, a že právě jim jsem mnohdy věnovala ještě větší pozornost než jejich schváleným kolegům. Udivovalo mne, že si někdo myslí, že jen díky statutu neziskové organizace má automaticky nárok na finanční dar, protože přesně tím ona inzerce poskytnutá zdarma je. A že firma má právo rozhodnout o tom, komu a za jakých podmínek takový dar poskytne. Nejde o to, že by měly neziskovky svým donátorům líbat ruce. Pokud však chtějí být vnímány jako partneři, s nimiž stojí za to spolupracovat, měly by se také jako partneři chovat. Všechna čest těm, které to pochopily.

Kdo se vás prosil…?

Firemní dobrovolnictví je další téma, které si zaslouží trochu proprat. Případ první – zaměstnanci přední poradenské firmy se vydávají pomáhat při organizaci sportovního turnaje vozíčkářů. Jejich pracovní náplň? Jeden z nich fotí, druhý je poslán něco koupit do obchodu, další dva nedělají nic, protože není co. Případ druhý – velký český pivovar vypravuje své kancelářské manažery, aby v rámci dobrovolnictví vymalovali v dobročinném obchodě. A zatímco se snaží, aby něco nepokazili (spíš než aby kvalitně vymalovali), zástupce neziskovky neváhá a začne jim vysvětlovat, že to jejich pivo je pěkná břečka. Zjevně neví nebo ho netrápí, že jeho neziskovce tato firma kromě výmalby věnuje ročně i pěknou sumu, a trocha taktu by tedy neškodila.

Ryba místo rybaření

Občas tak uvažuju nad všemi těmi manuálními pracemi, které jsou neziskovky ochotné svěřit do rukou pomocníkům, kteří si sami na podobné práce často raději najímají řemeslníky nebo hodinové manžely. A říkám si v duchu otce Šebka z Pelíšků: „A komu tím prospějete? Druhé straně (rozuměj – neziskové organizaci)?“ Jako teambuilding je to jistě skvěle strávený den. Z pohledu čistě ekonomického – nebylo by efektivnější nechat zaměstnance pracovat a jejich denní mzdou zaplatit všechny ty malíře, zahradníky, uklízečky a další manuálně pracující? Aspoň by se pro ně vytvořila práce, kterou neziskovky zjevně potřebují udělat.

Kdo rychle dává, dvakrát dává?

Díky roku stráveném v roli „firemního pachatele dobra“ (rozuměj CSR specialisty) jsem mnohem více v obraze, když se mluví o neziskovém sektoru a firemní pomoci. Také jsem ale skeptičtější a pomalejší v darování. Daruji už jen zřídka – raději prostřednictvím organizace Kiva půjčuji peníze jako mikropůjčky začínajícím podnikatelkám třeba v Keni, Jordánsku, Arménii či Paraguayi. Nekupuji rybu, učím je rybařit. Stávám se věřitelem a mám poměrně jasný přehled o tom, jak Reham nebo Syuzanna s mými penězi hospodaří. Ne všude je forma pomoci prostřednictvím půjčky možná nebo žádoucí, mně je však v tuto chvíli nejbližší.

Cestovat a pomáhat (nebo raději jen cestovat)

Nedávno jsem narazila na společnou kampaň organizací UNICEF a Save the Children, jejímž cílem bylo upozornit na nadměrnou a mnohdy přehnanou podporu sirotčinců v jihovýchodní Asii. Čím dál více se rozmáhá „charitativní turistika“, kdy pomoci a cestování chtiví Zápaďané přijíždějí jako dobrovolníci na několik týdnů (ale třeba i jen dnů) do místních dětských domovů. Pak s hřejivým pocitem na duši i na srdci odjíždějí. Pomohli sirotkům, udělali víc, než že si jen odpočetli sumu z bankovního účtu, mise byla splněna. Neuvědomují si ale, že děti nejsou zvířátka, na která bychom se měli jezdit dívat jako do ZOO. A že jim často mnohem více pomůže, když s nimi dobrovolníci stráví opravdu smysluplný čas, kdy mají šanci si na ně zvyknout a vybudovat si k nim vztah. Díky nebývalému zájmu a štědrým dárcům jsou navíc některé sirotčince uměle přetěžovány – objevují se v nich i děti, které mají rodiče, a jsou tak vytrženy ze své přirozené komunity – rodiny a vesnice. Jejich život v sirotčinci je možná snazší, určitě ale ne plnohodnotnější.

Skončeme s falešným dobrem

Pozici CSR specialisty již nezastávám a jsem tomu do značné míry ráda. Rozhodovat o tom, do jaké aktivity investovat čas nebo peníze, nebylo vždy snadné. Nejradši byste pomohli každému, z čistě ekonomického pohledu na poměr vynaložené energie a výsledného efektu byste ale museli většinu aktivit zaříznout už v zárodku. A to mluvím z pohledu zaměstnance firmy, jejíž „rozpočet na dobro“ není tak monstrózní jako u firem typu ČEZ, bank nebo velkých ziskových organizací. Ze svého působení na líbivé, ne ale úplně jednoduché pozici si odnáším následující: přemýšlejme ještě více o tom, komu a jak pomáháme. Buďme na neziskovky náročnější a dejme jim občas „sežrat“, že jen natáhnout ruku nestačí. Přestaňme si hladit ego tím, že přispíváme na charitu, a pomozme neziskovkám především tak, že na ně do značné míry budeme mít nároky jako na naše obchodní partnery. Jen tak budeme svědky projektů mezi firmami a neziskovým sektorem, které budou stát na společném cíli a prospěšnosti, ne na falešném pocitu dobra, který ve výsledku více škodí, než pomáhá.

foto: Flickr user Patrick