A to tady jako nemají wifi? Tati, co to je za firmu?!

Tak to byl komentář mého šestnáctiletého syna na schůzce u klienta. Abych to trochu vysvětlil – synek měl jarní prázdniny a přišel s prosbou, jestli by se mnou nemohl celý den jezdit po schůzkách, aby si uměl představit, co vlastně dělám. Připadalo mi to jako dobrý nápad – konečně, spíše dokážete popsat, co dělá tanečník u tyče v nočním klubu, než vysvětlit, co se skrývá za prací konzultanta. Obtelefonoval jsem tedy klienty, se kterými jsem měl naplánovaná setkání, a protože proti tomu nikdo nic neměl, mohl jsem přání svého syna vyhovět.

A tak sedíme na schůzce v nejmenované bance u jednoho stolu se zástupci vedení a domlouváme detaily připravované konference. Prošli jsme obsah, témata prezentací a jejich propojení a došli jsme k detailu, jakým je množství občerstvení a čas, kdy by se mělo objevit v předsálí. To Jakuba přestalo bavit. Omluvil se, sedl si stranou a otevřel počítač. Chvíli v něm něco lovil – a pak řekl tu větu o wifi…  

S lidmi z banky jsme na sebe tiše zírali a nebyli schopni slova. Já se styděl a přemýšlel, jak se omluvit, ti na druhé straně (jak později přiznali) byli šokováni jednoduchým a pravdivým prohlášením, které konečně někdo bezelstně řekl nahlas.  

Když si Jakub všiml, že jsme úplně zticha, podíval se na nás, usmál se a dodal: „No nic, v pohodě, připojím se přes mobil…“ Vytáhl telefon, zadal své šestnáctimístné heslo a udělal to, co považuje za stejně přirozené jako umýt si ruce před jídlem – připojil se k internetu.  

Schůzka nakonec doběhla do svého konce, počty chlebíčků a koláčků byly stanoveny, program domluven, úkoly rozdány. V autě jsme si pak se synkem řekli něco o taktu a diplomacii, on uznal, že to přehnal, a slíbil, že už bude zticha… Ale přesto se mi v hlavě usadil červíček.  

Tomu klukovi je dnes 17 let a teoreticky, pokud by se nedostal na vysněnou „techniku”, může za dva roky sedět ve stejné kanceláři a podepisovat svou první pracovní smlouvu. A konečně, on ji tam možná tenkrát někdo jako on právě podepisoval. No a co, říkáte si…  

No a co? No a všechno! Tyhle „děti”, jak jim často říkáme, vyrostly (z pohledu přístupu k informacím) v úplně jiném světě než my. A tím nemyslím počet programů v televizi. Pokud by vám teď například někdo položil otázku, kde a jak hluboko je potopený Titanic – ne, nesahejte po internetu, zkuste to starou klasickou cestou – ano, tak pokud nejste opravdu znalci, pokud nemáte doma nějakou tisícistránkovou encyklopedii, pokud je sobota a v knihovně mají zavřeno, a dokonce ani nemáte žádného známého, který tu encyklopedii má nebo je fanda do historie lodní dopravy, tak máte prostě smůlu – NEVÍTE!  

Protože jsme vyrůstali ve světě s omezeným přístupem k informacím, naučili jsme se je shromažďovat a vlastnit. Máme doma spousty knih, které jsme dosud nečetli – ale jednou si je určitě přečteme! Máme v poličce hromadu časopisů, kde jsou zajímavé věci, máme spousty výstřižků (pamatuji si, že jsem měl u svého diáře od ADK nožík na vyřezávání článků z novin), prospekty a katalogy z veletrhů, CD (a třeba i disket) se soubory, poličku plnou hudebních CD (originálních i vypálených) a někde určitě leží i pár VHS kazet… No jasně. A je to logické. Svět, ve kterém jsme vyrůstali, školy, které nás formovaly – to všechno nás utvrzovalo v tom, že klíčem k úspěchu jsou informace, které máme v hlavě nebo alespoň po ruce. A pak, když přišel internet, jednoduše jsme naše poličky a skříňky nahradili řádkem vyhledavače Google.  

Jenže, ty „děti”, které již dávno nejsou dětmi, vyrůstají v úplně jiných podmínkách. Ony necítí potřebu informace vlastnit, ony vědí, že informace JSOU. A jsou všude a o všem. A jsou a budou. Přístup k internetu je pro ně stejný jako přístup k toaletě – když ji potřebujete, najdete si ji.  

Zkusím to na příkladu. E-mailem mi přišel odkaz na nějaké zajímavé motivační video. Tak jsem jej synkovi ukázal a po přehrání z YouTube jsem chtěl stisknout tlačítko „download” a nahrát jej do počítače.

"Tati, proč to děláš?"
Nechápu…
"No, proč to nahráváš?" 
"No asi, abych to měl, ne?" 
"Ale vždyť to máš – máš link!" 
"No ale…, co když to někdo smaže?" 
"Hele, to je dost dobrý, to tam bude několikrát. Dovolíš?"
Pustil video znovu, něco chvíli zadával do klávesnice – a pak se na mne podíval tím chápajícím, lehce ironickým pohledem a řekl: "Tak prosím…" a ukázal na monitor. Stránka byla plná odkazů na "moje unikátní video". "Nemusíš to ukládat, tati, fakt ne," dodal laskavě.  

Kapituloval jsem. On nekupuje CD, muziku si najde a muzika si najde jeho – má na to nějakou službu v telefonu a platí za ni tolik, kolik jsem já dal za dvě CD. Ale zatímco já měl jen dvě, on má „všechny”. Stačí mu minimální paměť v telefonu – „na co, mám cloud”, za DropBox neplatí, a přitom má větší úložný prostor než já, který za něj dal 99 eur na rok – „to se dá zařídit doporučeními a prokliky, tati…“ Dokonce ani nespotřebuje tolik dat v telefonu, jako já – „hele, wifinu si vždycky nějakou najdeš.” Když něco řeší, zeptá se na fórech. S někým v Taiwanu řešil elektronické součástky (prý se seznámili přes Minecraft) – to, co u nás stojí cca 700 Kč, mu přišlo i s poštovným za 50 Kč. A tak dále a tak dále.  

Vrcholem bylo, když jsem mu jednou zakázal vzít si na školní výlet notebook. Protestoval, prý bude za blbce, protože se s klukama domluvili, že budou hrát nějakou „boží onlajnovku”. Kategorické „ne” mne jako rodiče naplnilo hrdostí a pocitem, že tady vládnu já. Odjel tedy jen s telefonem. Druhý den večer se z jeho pokoje začaly ozývat nějaké divné zvuky. Vešel jsem a zjistil, že se „mladej” připojil ke svému počítači přes vzdálenou plochu, kterou si otevřel ve svém telefonu, a tu „onlajnovku” si s těmi kamarády přece jen zahrál. Mohl jsem počítač vypnout tak, že jej na dálku nenastartuje, ale neudělal jsem to, jen jsem vypnul zvuk a v pokoře odešel.  

Jistě, možná to je trochu extrém. Počítače jej prostě baví a na škole jich je takových více. A teď si představte, že nastoupí do nějaké banky…  

A tak si kladu otázku, jak jsme na tyto „děti” připraveni? Dokážeme si vůbec uvědomit, jaký potenciál s nimi do našich firem přichází? Přemýšlíme o tom, jak využijeme jejich „přirozené” schopnosti a dovednosti? Budeme je omezovat, zakazovat jim kde co – nebo se od nich budeme učit a inspirovat? 

Tak co, jak jste na tom ve vaší firmě s wifi…?        

Foto: Flickr user Thomas Hawk